Počítání hlav přehled

03.06.2020

Marusek ve svém románu Počítání hlav stvořil monstrózní svět budoucnosti, jenž je plný nanotechnologií, impozantních umělých inteligencí, robotů a společenstev klonů, které zajišťují práce všeho druhu. Lidská společnost je ostře diferencovaná a díky mimořádné dlouhověkosti lehce sterilní. Soupeření bohatých a mocných je na denním pořádku. Až potud to vypadá na premisy hodně atraktivního, dobrodružného čtení, ale chyba lávky. Celý ten pětiset stránkový spektákl totiž vznikl rozšířením Marusekovy novely Byli jsme radostí bez sebe, která zde plní úlohu prologu a je pravděpodobně nejzdařilejší částí románu. Zbytek je nastavovanou kaší, bludným chozením v kruhu odnikud nikam. Sem tam se sice ještě objeví nějaký zajímavý moment, fragment, který se vyloupne z šedi průměrnosti, ale nestačí to na probuzení a oživení upadající dějové linky. Ta se totiž s každou další stránkou ztenčuje a vytrácí do ztracena, rozplývá se v bezbřehosti mlhovitých záměrů a ani trochu se nesnaží směřovat k nějakému cíli. Je to pochopitelné, neboť existuje přímé pokračování v podobě románu Mind Over Ship, zatím ovšem bez české účasti.

26.09.2018

„Počítání hlav“ mě zaujalo kombinací názvu a anotace natolik, že skončilo v napěchovaných policích domácí knihovny. A nelituji, Maruskem stvořený konec 21. století a první polovina století následujícího jsou plné podivuhodných technologií, umí fascinovat a zároveň působit dojmem „takhle nějak by to jednou mohlo být“. Lidstvo po nepříliš podrobně specifikované katastrofě žije pod obřími kopulemi, chránícími své obyvatele před různými biologickými i nanotechnolo­gickými útoky. Soukromí je luxus, jaký si nemohou dovolit ani ti nejvlivnější; kontrolu možných nákaz má na starosti Vlastenecké velitelství, využívající služeb lidí, klonů, strojů nebo zvířat (vlastenecké slimáky si „zamilujete“). Nicméně i v těchto totalitních podmínkách je možné si slušně žít – při dostatečném majetku a moci: svůj věk je možné regulovat libovolným směrem a dosáhnout takřka nesmrtelnosti. Lékařská věda si umí poradit s každou nemocí i s naprosto devastujícími úrazy. Proto je samozřejmě omezena porodnost a skutečné děti jsou nesmírně vzácně udělovanou výjimkou.
V tomto poněkud citově chladném prostředí, kde narazíme na pojmy jako „rekreační manželství“ či „komerční děti“, je zajímavé sledovat různé skupiny, jejich vztahy a chování, ať už jde o lidi, klony nebo umělé inteligence. Autor neváhá s trochou nadsázky kopnout do nešvarů dnešní doby, například do vlezlosti reklam, dotěrnosti médií, do stupidity telenovel atd.
Děj je tak trochu na vedlejší koleji. Samo poznávání Maruskova světa, fungování společnosti se spoustou nevšedních detailů, je hlavním důvodem, proč román číst. Opravdu mě to objevování bavilo, ALE! závěr mě (jemně řečeno) rozladil. Nejde ani tak o množství náhod, co se sejdou v jednom potřebném okamžiku, nad tím bych ještě byla ochotna mávnout rukou. Prokousávat se pěti stovkami stran, abych na konci zjistila, že nebylo nic vyřešeno, uzavřela se jediná linie, zatímco všechny další jsou ponechány ve velmi otevřeném stavu, to (jemně řečeno) nepotěší. Chcete vědět, jak to celé dopadlo? Počkejte si, až spisovatel napíše další díl a jestli to u nás vůbec vyjde… (jemně řečeno) kurnikšopa!