Pod sluncem satanovým přehled
Georges Bernanos
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1928 , Marta FlorianováOriginální název:
Sous le soleil de Satan, 1926
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Pod sluncem satanovým. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
„Hřích vchází do nás málokdy násilím, ale lstí. Vkluzuje jako vzduch. Nemá ani tvaru, ani barvy, ani chuti, jež by mu byly vlastními, ale bere je na sebe všecky. Vyžírá nás z vnitřku.“
Kdybych nevěděl, že Georges Bernanos je katolický autor, považoval bych román za teologické zpodobnění jakési dualistické teologie. Tělo a duše Pátera Donissana totiž připomíná kolbiště, na kterém se s plnou silou střetává moc dobra a zla, Boha a Satana. Autor nám nezobrazuje situaci přehledně a do značné míry nechává na nás, jak si budeme boj venkovského kněze interpretovat. Zápas je to úporný, celoživotní a může dát vzpomenout na patriarchu Jákoba a jeho noční potýkání s andělem. Ale já jsem si při čtení častěji vybavoval první knihu Královskou a Eliáše, stojícího před Pánem: „Vtom se strhl mohutný a prudký vichr, který rval hory a tříštil skály před Hospodinem. V tom vichru ale nebyl Hospodin. Po vichru přišlo zemětřesení, ale ani v něm nebyl Hospodin. Po zemětřesení přišel oheň, ale ani v něm nebyl Hospodin. A po ohni – tichý, jemný hlas." Prorok Eliáš je trpělivý a Boží jemnosti se dočká, Donissan stráví svůj život vzdorování vichrům a ohňům – sice statečně, ale nutně marně.
Je zde zjevný rozpor mezi vyprahlostí vnitřního života Donissanova a tím, jak jej vnímá okolí – pro své farníky je světec a o svém vyvolení dokáže přesvědčit i kolegy kněze. Trochu to připomene slavnou Moc a slávu (v nesouladu mezi osobou kněze a svátostmi, které uděluje – ve faktu, že i z rezavých trubek církve teče průzračná voda). Jenže zatímco Greenův páter Chlast si svoji ubohost uvědomuje a zbytky sil soustředí na lidi ve svém okolí, tak Donissan svou snahu zaměřuje výhradně na sebe. Svatost a sebeúctu se snaží vymoct násilím, jde do konfliktu (sám proti sobě i proti té moci, která mu udělila jeho dar) tam, kde by spíš byla na místě pokora a podrobení se... Proto, zdá se mi, nemůže dojít pokoje.
A hlavně, obyčejné lidi nemá rád, zdá se, že jimi dokonce pohrdá. Může se potom ještě považovat za zástupce Krista na zemi? Zde bych si rád pomohl slovy svatého Pavla z jeho slavné třinácté kapitoly listu Korintským: „Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.“
Než jsem se do čtení pustil, měl jsem trochu strach, jak budu zpracovávat knihu v devadesát let starém překladu, jestli to bude srozumitelné. A byl jsem příjemně překvapen, na anachronickou češtinu jsem si docela snadno zvyknul. Nejasnosti plynuly spíše z literárního stylu, čtenářům se neservíruje nic polopaticky, autor nás nechává tápat a hledat smysl jednotlivých scén. Dokážu si snadno představit, že jiný čtenář dojde, po otočení poslední strany, ke zcela odlišným závěrům, než které jsem se tady pokoušel popsat já. To ale nevadí, naopak, jsem rád, když mě nějaká kniha donutí přemýšlet i po dočtení – a to se tentokrát povedlo nadmíru, navíc je Bernanosův styl opět (podobně jako v Deníku venkovského faráře), svým zvláštním způsobem, strhující.
Bestsellery se z jeho knih už asi nikdy nestanou, ale já jsem si tento příběh vychutnal a našel si v něm to své.
„…ale Bůh se nedává leč lásce.“
Skvěla, opravdu. Naposledy jsem ji četl v únoru 2015 v polském překladu Zofie Milewske (Vydavatelství PAX, Warszawa 1989). Je výborný tím, že je to opravdu cela kniha Pod sluncem satanovým, bez ingerenci Bernanosových kamarádů. Kdy v roce 1925 byla připravována první edice této knihy Robert Vallery-Radot a Jacques Maritain upravili a hlavně zkrátili originál Bernanosovy knihy tak, aby nebyla až tak drastická. Dnes (12.3.2015) se mi povedlo dostat český, Reynekův překlad (Knihovna Kosmopolis, 1928) a jsem zvědav na srovnání :) .
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Pod sluncem satanovým v seznamech
v Přečtených | 10x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 9x |
v Chystám se číst | 30x |
v Chci si koupit | 11x |
v dalších seznamech | 2x |
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura
Autorovy další knížky
1969 | Deník venkovského faráře |
1928 | Pod sluncem satanovým |
1972 | Muška |
1970 | Zlý sen |
2008 | Velké hřbitovy v měsíčním svitu |
"Askeze je v zásadě mužská záležitost. V ní dostane ve spiritualitě svoje oprávněné místo agresivita. Někdy je tu ale překročena hranice, a potom už to není boj ve prospěch života, nýbrž jeho popírání." (Anselm Grün)
"Ale Bůh se nedává leč lásce."
Pod sluncem satanovým je znepokojující kniha. Když jsem ji četla v mládí poprvé, už tehdy na mě působila varovně. Po letech ji vnímám, zdá se mi, o něco komplexněji, v bohatší škále odstínů, ale pořád jako knihu o klamu a podlehnutí klamu, o křivolakých životních stezkách, o lidském vzdorování Boží milosti. Možná také jako anatomii hereze - upnout se na něco a ostatní pominout. Ať už výslovně, anebo de facto, v životní praxi. Připadá mi, že abbé Donissan přes ponoření do duchovního světa žije praktický ateismus. Život člověka opuštěného Bohem, člověka, který s Bohem pro sebe nepočítá. Jeho víra by mohla hory přenášet, ale v jakého Boha to věří? Je to vznešená léčka, o tolik jemnější než jednoduchý ateismus člověka zahlceného či uspokojeného hmotnou skutečností. Léčka překrucující Ježíšova slova "Bože můj, proč jsi mě opustil", která jsou přece dialogem in extremis, a nyní mají posloužit k ospravedlnění dobrovolně udržované samoty, odloučení. Síla bojující na vlastní pěst, a proto vydaná hněvu a zoufalství, síla ubíjející radost, útěchu, život sám, kdekoli vzklíčí, jako něco podezřelého, jako pokušení, protože pro lehkost radosti není prostor tam, kde je třeba platit, platit a znovu platit.
Na jednom místě knihy se praví, že ďábel klade své kroky do šlépějí člověkových: že nás neohrožuje - jak se mnohdy domníváme a kam také svou energii napínáme - zvenku, věcmi, které vzbuzují náš odpor, které nás pobuřují, ale docela nenápadně využívá sklonů nám vlastních, které nepodezíráme, kterých si ceníme, a přiživuje je, až se ocitnou mimo měřítko.
Jak je těžké být tvárný v Božích rukou, jak hrozně se pleteme milosti Boží do cesty, diktujeme si vlastní trasu, zatemňujeme obraz Boží. A jak velký je náš Pán, jehož Duch vane, kam chce, a v každém okamžiku znovu tvoří cestu ke svobodě.
Hmmm... jak si tak čtu komentáře ke knize, naneštěstí pro mě to vypadá, jako bych víceméně jen zrecyklovala slova svého předřečníka! To je trochu hloupé, ale já to snesu a ponechám svůj text beze změny :o)