Podivná medicína přehled

29.09.2022

Knížka se věnuje různým jevům z dějin lékařství (metody léčby, obskurní „choroby“, medicínské nástroje, díla, osobnosti, teorie) v krátkých kapitolkách, vlastně spíš slovníkových heslech. Což vysvětluje, leč neomlouvá, že autor naprosto rezignoval na snahu zasadit tyto fenomény do kontextu dějin přírodních věd/mentalit.
Prostě vesele přehlíží existenci té vymyšlenosti, které se říká „paradigma“. Lidé minulosti se u něj proto jeví jako mírně přiblblí, výstřední šarlatáni, tropící nepochopitelné kousky,* dokud je v 19.-20. století neosvítí Pravda (= poslední paradigma). A to je přístup nevědecký. Pravděpodobně víc nevědecký než kurýrovat pacienty mechem z lebky oběšence.

*Tedy... ne že by někteří z našich předků legrační nebyli. Například svou vírou, že rajky nemají nohy a lumíci se rodí z větru: nejhustěji v okolí Helsinek. Nebo snahou léčit depresi lechtáním, letargii pak přilákáním much na medem potřenou hlavu pacienta, takže postižený bude muset hmyz odhánět. Eventuálně domněnkou, že „ropuší jed“ působí touhu tančit, mazlit se s fialovými předměty a chovat se jako kachna, přičemž otravu lze léčit hrou na citeru. — Zkrátka čtenář by si snad mohl odnést i špetku oprávněné skepse k možnostem poznání a objektivitě přírodních věd. :)

Přesto nesdílím dojem svojí kamarádky, že cílem textu bylo „pomocí humoru společensky znemožnit vědu, jako to dělají Foucaultovy Dějiny šílenství“. Mám dojem, že Belofsky chtěl jen pobavit čtenáře a — hlavně — sebe, nic víc. A nutno přiznat, že se mu podařilo napsat knížku černohumorně vtipnou. Smála jsem se často, nahlas a hodně.
Takže mu promíjím, že své zábavnosti docílil za cenu senzacechtivosti, zaměření na excesy a vytrhávání jednotlivostí z kontextu dějin myšlení, aby se zdály ještě absurdnější. I že je povrchní a hrozně nesoustavný. (Jednotlivá hesla často tvoří jen kompilace několika kazuistik, jež vyhrabal v pramenech a slátal bez úvodu, souvislostí či závěrů — jak je až bolestivě znát u složitějších témat: rasová antropologie, samoplození či mateřská imprese.) Beru knížku coby humoristickou, uspávám v sobě vnitřního historika a jsem spokojená. A přitom bych ji nikdy neotevřela, kdybych ji náhodou nevyzvedávala v knihovně pro mamku.