Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné povídky přehled

04.09.2024

Tentokrát svého oblíbence boduji jen čtyřmi hvězdami z důvodu, že na rozdíl od jiných povídek jsou zde řešením různá polo-esoterična, což mi přijde laciné. Vypravěčsky nicméně Dahl opět nezklamal.

24.02.2024

„Když si toho někteří lidé vytrpí příliš, když dostoupí hranice svých možností, sesypou se a vzdají. Existuje ale i jiný druh lidí, a není jich mnoho, kteří jsou z nějakého důvodu neporazitelní. Potkáte je ve válce, ale i v míru. Mají neporazitelného ducha a nic, ani mučení ani hrozba smrti, je nedonutí se vzdát...

Četl jsem na doporučení přítele a byl jsem velmi příjemně překvapen. Bylo to moje vůbec první seznámení s Dahlovou tvorbou pro dospělé a já koukal, jak dobře píše i v tomto žánru, jak vtahující a chytlavé to je. Přestože styl byl ve velké většině případů na pohled strohý a věcný, nebyl pro mě problém vcítit se do života postav a prožívat i promýšlet jejich situace s nimi. A bylo co prožívat i co promýšlet: situace reálné i na hranici reality (nebo bych měl raději napsat: na hranici mého chápání reality? :-). Obojí mě bavilo.

Ze sedmičky povídek ke mně ale jedna promlouvala mimořádně výrazně a doslova mě chytla za srdce. Labuť. Příběh vyvolával pocity beznaděje plynoucí ze setkání s nesporným faktem, tedy že lidé křehcí a empatičtí jsou vystaveni brutalitě svého drsného okolí a že nemají žádné prostředky k obraně. Chlapec Peter dvojici svých trýznitelů jasně převyšoval, nejen morálně, ale i chytrostí, odvahou a vlastně i chladnokrevností (dlouho zvládal všechno tak statečně!) Jediné, v čem jim nemohl konkurovat byla fyzická síla a bezohlednost. A jen tím je odsouzen k týrání a ponižování? To je přece tak nespravedlivé, když někdo trpí za to, že z prostřednosti svého okolí vystupuje svojí mírumilovností a něhou! Proč mají být lidé za tohle trestáni, v mnoha různých variantách pořád dokola?!
Snad jako kompenzaci za pocity rozrušení, které mi sledování Peterova šikanování přinášelo, jsem nakonec dostal pořádnou porci naděje, když se v závěru povídky objevil motiv nadpřirozeného zásahu! Nedokázal jsem tu situaci nečíst nábožensky. To je možná i proti autorskému záměru, já vím, ale já si prostě nedokážu pomoct a nedokážu nevnímat Petera jako představitele toho, čemu se říká Christ figure. Je to přehnané? Ale vždyť Peter musí dojít až na samou hranici svého ponížení, do pozice, ze které už nemá kam uhnout (fyzicky i symbolicky) a právě v ten moment je jeho situace proměněna a on je obdarován něčím tak nečekaně úžasným. Jako by se nám tím chtělo říct, že si musíme sáhnout až na dno a zažít pocity beznaděje a neztratit při tom svoji nevinnost, aby se pak naše žití mohlo proměnit v něco duchovně pozdviženého.

„... Malý Peter Watson patřil mezi ně. Jak se snažil něčeho zachytit, aby nespadl dolů, najednou si uvědomil, že vyhraje. Vzhlédl a viděl, jak na jezero svítí slunce s takovou krásou a jasem, že od hladiny nemohl odtrhnout oči. Světlo ho vábilo, kynulo mu a on se k němu spustil a roztáhl křídla.“