Podivuhodný příběh Petra Schlemihla přehled

18.10.2020

Tak jsem tuto útlou knížečku, jež přespříliš neohromí stylem ani autorovým rukopisem, dočetl. A nelze než souhlasit s doslovem, že kouzlo tkví především v námětu a to ztráty stínu. Mně samozřejmě jako první napadl a již mne ani neopustil, stín jungovský. Tedy z psychologického hlediska, naše vlastní vlastnosti, které u sebe neakceptujeme (bo jsou nemorální, titěrné, malé, sprosté, zlé etc.), nechceme je vidět a pro lepší obranu sebe sama, je projikujeme do svého okolí. A to se v knížečce, krásně zobrazuje, především v reakcích okolí směrem k Petrovi, který de facto ve zkoušce obstojí a nepropadne se peklu, v boji o to ještě více neviditelné a pro moderního člověka, zcela zbytné a tím jest duše. Také mě poněkud rozčilovala jistá ufňukanost hrdiny, jak je psáno níže, na druhou stranu, mám pocit, že to byl spíše tehdejší literární diskurz, než fakt (alespoň doufám), na druhou stranu; asi bych taky zaplakal, kdybych prodal to nejmenší co mám a pak poznal, že není malých stínů. A co mě trochu překvapilo, jak moc autor jde na to věc, z jedný vody šup na plot. Už na druhý, či třetí stránce se duše prodává, na čtvrté se mu všichni smějí a vyhání jej pryč etc. Ale toho si žádá rozměr větší povídky. U mě dobrý, dal bych tak za 3,5 což tu není a tak dám štyry.

chceš-li žít mezi lidmi, nauč se nejprve ctít svůj stín až pak peníze.

09.05.2020

„[…] tištěné knihy mají svého genia, který je vloží do rukou povolaných a chrání je, ne-li vždy, tedy velmi často, před rukama nepovolanýma.“

Neznám jiné dílo, v němž by se tak pozoruhodně prolínalo osvícenství s romantismem, než je tahle pohádková variace na faustovské téma. „Podivuhodný příběh“ nabízí také filosofický podtext: hrdinova kvietistická odevzdanost do rukou osudu kráčí ruku v ruce s romanticky silnou vůlí, jež mu umožňuje přijmout nevyhnutelné, třeba zdánlivě zbytečnou ztrátu životní lásky.
Dalo mi pěkných pár minut přemýšlení, než jsem přišla na to, co vlastně Schlemihlův stín, zaprodaný ďáblu, symbolizuje. Jisté je, že nikoli duši. Pokud má vůbec něco konkrétního zastupovat, pak nejspíš lidskou přirozenost a integritu, potažmo právo být členem společnosti: proto lidé hrdinou beze stínu pohrdají a vyhošťují ho.
Líbily se mi všechny osvícenské prvky. Von Chamissovi se vydařil zajímavý portrét ďábla jako přírodovědce – sám o sobě prohlašuje, že je „ubožák a při tom tak něco jako učenec a fysik, který sklízí od přátel za své vynikající umění nejčernější nevděk a nemá na světě jiné potěšení něž trochu toho experimentování“. Rozhodně největší potenciál této pohádkové novely vidím v pasáži, kdy se ďábel prohlašuje za morálnějšího než hrdina a poukazuje na to, že své obchody vždycky vedl čestně – duši směňoval, nekradl. Ono na tom něco je. A velmi to evokuje Nietszcheho. Inu, není-li ďábel morální, pak je alespoň veliký, a tudíž stojí „mimo dobro a zlo“.
Druhý vrchol díla vidím v závěru, [spoiler?] kde hrdina, stále beze stínu, získá sedmimílové boty a svět se před ním rozprostře jako na dlani. Tak nachází naplnění ve vědeckém bádání – zejména botanickém, což je autobiografický prvek von Chamissův – a v lásce zvířete, pudla Figara. Zase velmi nietzschovský motiv: vždyť i Zarathustra, opuštěný lidmi, odchází žít do pustiny ve společnosti zvířat.
Problém tkví v tom, že ač má dílko obrovský (přímo titánský) myšlenkový potenciál, je dost špatně napsané. Nevyčítám von Chamissovi, že nepíše magický realismus, to by bylo anachronické. Jenže tak nějak se mi nelíbí ani jeho formulace. Škoda. Ale ne taková, protože po von Chamissovi přišel Nadčlověk.