Pohár života přehled

13.08.2022

Na Buninovy povídky si musíte udělat čas, abyste mohli vplout do jejich atmosféry. Bunin byl obdařen více talenty - původně se chtěl stát malířem nebo sochařem, díky hudebnímu talentu pomýšlel i na hudební dráhu. Jinými slovy, jeho vnímání světa je širokorozchodné, mnohovrstevnaté. Popisy lidí a krajiny jsou skoro až básnicky bohaté, rozvláčné, ale jak začne vyprávět nějaký vesničan, má to šťávu a vy si musíte držet klobouky, protože jedeme z kopce :)
Některé povídky jsou ucelené, vypointované a mají spád, jiné jsou jen takovým nahlédnutím do konkrétní situace a pointa skoro chybí a zase jiné mění tempo jako nádech a výdech. Snad ve všech povídkách je ale obsažena ruská duše v různých podobách, můžeme si uvědomit drsný život a dobu, kdy dospělí i děti často umírali třeba na souchotiny, záškrt nebo zmrzli, starší muži si brali mladé dívky, lidi často nezřízeně pili, ale měli blíž k prostému životu. Dnes už může působit skoro romanticky, že v zimě se běžně cestovalo na saních, protože sníh napadl už na podzim a držel se až do jara, pracovalo se a cestovalo bez ohledu na déšť, v noci byla tma, protože nebylo veřejné osvětlení, v peci nebyla dvířka a po žních se v ní topilo slámou, spalo se na slámě a tak...
A taky tu není nouze o prostá moudra a lidová rčení.
Krásný jazyk vynikne i díky vynikajícímu překladu.
---
„Třicet let jsem dřel, nikdo mi nemůže slůvko vyčíst, ale teď je konec, ztratil jsem sílu... Teď už bych nepodkoval ani blechu.“
---
„Pán a jeho mladá žena chodili večer na návštěvu do malého přístavku, kde přezimovala drůbež a kde bydleli sedláři, čeledín a kuchařka. (...) Jako vždycky přišli na malou chvilku - byl tady příliš těžký a teplý vzduch, ale později jako obvykle přestali ten smrad vnímat...“
---
„Už jsem záviděl každému, kdo dovedl zaplnit svůj život prací a starostmi, a nikoli očekáváním.“

05.08.2019

Bunin mě naprosto dostal! Chtěla jsem dát původně čtyři hvězdičky, ale poslední, autobiografická povídka, líčící zmatky mládí a velké, ale ne úplně šťastné lásky, mě donutila dát plný počet.

Ano, povídky jsou melancholické, často až děsivé, s mírně fantaskními prvky (např. Bílý kůň), či s tragickým koncem (např. Hezký život, Bratři), který je navíc někdy zcela absurdní (Jarní večer). Povídky, které mají konec neutrální, anebo alespoň skýtají nějakou naději, jsou v menšině (např. Čangovy sny). Navíc, názvy povídek většinou ani v nejmenším nenapovídají, co se bude dít...

Takové je Rusko, ruský člověk, ruská duše – tak nějak samozřejmě žije se všemi možnými tragédiemi, které by jiné národy dávno zahubily... Ještě teď projíždím spolu s autorem a hrdiny jeho povídek na koni po blátivých cestách, prašných polích i krajem jarního lesa, kde kvetou "bleďounce modré jaterníky, nejkouzelnější a nejmilejší kvítky na světě". Jedu ve vlacích tisíce verst a na nádražích si kupuju pirohy. Mrznu za krutých zim a obdarovávám žebráka kůrkou chleba. Hledím do širých stepí, které spaluje slunce, a pak zase na hladiny řek a rybníků (ano, i ty tam mají!) a do jasně zelených březových hájků. Vystihnutí atmosféry zkrátka nemělo chybu, bylo tak sugestivní, že jsem sama sebe viděla na těch místech...

Bavilo mě dokonalé vykreslení postav. Nevím, čím to, leckdy mě v knihách až moc popisných detailů rozčiluje. Tady to bylo jiné. Nevím, možná proto, že autor zvládl mistrně popsat všechny nedokonalosti (s výjimkou mladých, krásných žen, které obvykle popsal jako dokonalé bytosti :-)), a také popis zevnějšku propojit s tím, co se dělo v nitru člověka. Asi v polovině knihy mě napadlo, jak by asi popsal mě, kdyby ještě žil a měl možnost mě potkat – a musela jsem se svému bláznivému nápadu smát.

Knížku jsem získala v dobročinném bazaru, přesvědčena, že po přečtení ji pošlu dál. Tak tedy tentokrát ne, rozhodla jsem nakonec :-). Nutno podotknout, že vedle Ivana Bunina za to trochu může i skvělá překladatelka Zdeňka Psůtková.