Politický deník 1932-1939 přehled

30.09.2017

"V dobách, kdy se dějí rozhodující věci, není nikdy čas psát si deník. Kdykoliv nás láká zaznamenat si podrobnosti, zmatek to nedovolí." (24. července 1934)

Coby s pisatelem deníku je se sebou Camill Hoffmann nespokojený. A není to jen výraz přehnané sebekritičnosti, která jinak Hoffmannovi není cizí; občas si čtenář skutečně musí vystačit s heslovitými poznámkami, tak jako v období let 1936-37. Jindy se zase sled událostí valí s překotnou rychlostí, a autor se dostává k jejich zachycení až s delším časovým odstupem. Přesto vše má Hoffmannovo tu více tu méně pravidelné vedení deníku neocenitelný rozměr.

Jako intelektuál s bohatými společenskými styky, Žid a československý diplomat sedí na doutnajícím sudu prachu uprostřed hnědnoucího Berlína. Když Hoffmann uvádí v život své předsevzetí vést si politický deník, píše se 1. leden 1932. Zemi sužuje hospodářská i permanentní politická krize a příklon k autoritářskému vládnutí je evidentní. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, a tak je Hoffmann (a s ním i čtenář) smutným svědkem, kterak se nad Evropou zatahují mraky: úpadek posledních zbytků demokracie a občanských svobod v Německu, nástup Hitlera k moci, řádění nacistické lůzy, pronásledování domnělé i skutečné opozice, glajchšaltování, zbrojení na válku, agresivní zahraniční politika, roztrhání Versaillského míru a jako smutné finále zaznamenává Hoffmann události kolem Mnichova 1938, které sleduje takřka z první řady. Po Mnichovu pak přichází tragická dohra i v osobní rovině. Hoffmann musí po osmnácti letech služby coby nežádoucí Žid opustit vyslanectví v Berlíně i čs. diplomacii, a vrací se do Prahy, kde mu nezbývá než přihlížet, jak je likvidován i poslední zbytek jeho okleštěné vlasti. Zápisy končí týden před vypuknutím války a Hoffmannův další osud je směsí trpké ironie a kruté tragédie. Ten, který v Berlíně neúnavně pomáhal četným německým přátelům uniknout před hitlerovským režimem, se nyní sám ocitá v existenčním ohrožení, ale nepodnikne nic na svou záchranu a do poslední chvíle myslí na druhé.

Politický deník není úplně lehké sousto, jelikož si Hoffmann všímá především dění v milieu berlínských diplomatických kruhů a zaznamenává ryze zahraničněpolitické události. Čtenář se tak musí připravit na záplavu jmen (v čemž je mu naštěstí nápomocen obsáhlý biografický rejstřík) a na řadu zákulisních pohledů. A v tom je Hoffmann neocenitelným průvodcem, neboť snad nikdo neznal berlínské "kdo je kdo" za osmnáct let působení tak dobře právě jako on. S nepolevující výdrží, literárním umem a občasným nádechem jemného sarkasmu tak zaznamenává události kolem sebe až do trpkého konce. Pro zájemce o předválečnou zahraniční politiku hotový mus!