Popraviště aneb Zpověď volyňského Čecha přehled

Jiří Doleček ví o čem píše zažil i tu repatriaci a po roce 1968 byl styčný důstojník armády pro komunikaci se sovětskou armádou.
Jeho otce NKVD odvezlo 1946 do Svazu a vrátilo zpět a v krátké době zemřel. Přesto sloužil bolševickému systemu

01.09.2017

Bezprostřední dojem z knihy je asi takový, jako když si k vám ve vlaku přisedne dědula, který má urgentní potřebu vám vypovědět celý svůj život, propletený s názory, postoji, úspěchy a moralizující "moudrostí stáří". Pomyslné hodnocení knihy u mě s postupem stránek postupně padalo níž a níž, až zhruba ve druhé třetině dosáhlo téměř na spodní hranici jedné hvězdičky. Konečný ortel ale nakonec nebude tak tvrdý.
Celé to začíná dobře, zajímavými informacemi o příchodu a první činnosti Volyňských Čechů. Záhy ale autor porušuje jedno ze základních pravidel memoárů, a kvalita tím letí strmě dolů. Místo, aby se držel linie vzpomínání, tehdejších názorů, dojmů a příhod, pouští se do vojensko-politicko-strategických úvah, kde se snaží mnohdy velmi svérázným způsobem zodpovědět v několika větách otázky, jejichž řešení se marně pokouší dopátrat odborníci v tisícistránkových publikacích. Stylem "přání otcem myšlenky" si vybírá a přizpůsobuje fakta, aby potvrzovaly jeho verzi dějin, případně je podepře věčným argumentem "historici sice píší toto, ale já to zažil, a teď vám konečně řeknu jak to bylo".
Po této geopolitické části přichází poněkud podivná střední část knihy, kdy autor vždy připomene nějakou vzpomínku, a následně na ni naváže rozsáhlou úvahou na libovolné téma ze současné společnosti. Čtenář se tak dozví názor pana Dolečka nejen na užívání marihuany, euthanasii, výchovu dětí, vliv alkoholu na předškolní mládež, či řešení problematiky bezdomovectví, ale bude poučen i o tom kdo je a není vlastenec, proč jsme se málem stali součástí SSSR, a co říká Tomio Okamura.
Ve třetí třetině se naštěstí autor zase poněkud vrací na Volyň, a ačkoli excesům neujde (budete seznámeni třeba s poměrem délky býčích a koňských pohlavních orgánů, či bilancí rozdílů mezi ženou a slepicí), celkově text zase nabývá povahy memoárů. Čtení je sice občas úsměvné, ale zajímavé, baví, a závěrečné válečné vzpomínky pak dojem ještě vylepšují.
Shrnuto, vzpomínky na Volyň tvoří nanejvýš polovinu obsahu, a zbytek jsou více či méně související společenské úvahy autora. Kdyby autor místo analyzování počtu vyrobených sovětských tanků popsal například úplně absentující proces repatriace Volyňských Čechů, udělal by jistě pro historii více. Objektivitu přístupu, vzhledem k memoárovému charakteru práce, nehodnotím. Doporučuji jako oddychovou četbu, či sondu do duše jednoho obyčejného důchodce se zajímavým dětstvím.