Poslední dny Pompejí přehled

29.09.2024

Rozsáhlý román o zkáze Pompejí (mé vydání má téměř 800 stran, což je výrazně více než u většiny jiných vydání - není mi jasné, zda je to způsobeno malým formátem knihy, množstvím velmi pěkných ilustrací Rudolfa Adámka nebo tím, že některá jiná vydání představují zkrácené varianty úplného textu) začíná poměrně obsáhlým popisem života a zvyků a postupným uváděním postav na scénu. Teprve pozvolna se začíná rozvíjet napínavý příběh o lásce, vášni, žárlivosti, rozmařilém životě, zhýralosti, klamu a hledání smyslu života. K jeho zdánlivému vyvrcholení dochází daleko před koncem knihy jen proto, aby si autor pohrál se čtenářem a vzápětí ho opět uvrhnul v napětí takovým způsobem, že by se od něj mohl učit kdejaký americký thriller (vskutku, chvílemi byly napětí a zvědavost tak velké, že jsem nemohl odolat a nahlížel jsem alespoň na podtituly následujících kapitol, abych už předem alespoň tušil, co bude následovat).

Celý příběh je výborně řemeslně zpracován, autor pečlivě vychází z konkrétních archeologických nálezů, jež zapracovává ve svůj příběh, a dále též z děl antických autorů, které občas cituje. K textu je kromě mnoha stručných vysvětlujících poznámek pod čarou jak od autora, tak od překladatele, připojeno též několik rozsáhlejších poznámek na konci textu, které objasňují čtenáři historická fakta. Bulwer se neomezuje pouze na povrchní příběh, ale rozvádí podrobně duševní život svých postav, jejich pocity, motivy a úvahy. Próza je na mnoha místech proložena veršovaným písněmi, hymny a poezií. Kongeniální je pak Weinfurterův překlad mého vydání, který mohu plně doporučit.

Po většinu knihy jsem se domníval, že ji budu hodnotit 4mi hvězdami, jelikož se mi zdálo, že na plné hodnocení jí prostě něco chybí - že přes veškerou napínavost a technickou dokonalost tam přece jen není ten duch umění, který zanechá v člověku po dočtení onen hluboký dojem. Tento názor jsem však musel změnit v samém závěru knihy, který, alespoň pro mne, přinesl přesně to, co mi chybělo.

Musím tedy v závěru konstatovat, že se jedná o velmi kvalitní dílo, které jednoznačně doporučuji.

12.09.2023

Tak tahle již 190 let stará novelka, pojednávající o posledních dnech jednoho z nejznámějších měst světa a jeho dějin, je - možná trochu nečekaně - strhujícím a naprosto pohlcujícím zážitkem. O Pompejích sice slyšel téměř každý, ale popravdě, kdo se do nich skutečně podívá? Bulwer Lytton byl uchvácen dílem ruského malíře, jehož obraz zaznamenává zkázu města. Lytton tak odcestoval do samotných Pompejí, kde se nechal inspirovat k naprosto fascinujícímu příběhu, který mě o téměř dvě století později hned z několika příčin zcela odrovnal.

Je pravda, že jsem v prvních stránkách trochu tápal, jelikož "hromadné" scény z živých ulic a setkání (ať už na tržišti nebo v hospodě), kde jeden mluví přes druhého. Když se pak děj rozprostřel do scén poněkud klidnějších, vyrostly přede mnou Pompeje v někdejší nádheře a dokonalé živosti. Natolik jsem se nechal vykreslenou atmosférou živého města pohltit, až mě trochu mrazilo. To proto, že se pomocí autorova vedení procházím živoucími uličkami, pozoruju jejich obyvatele, kteří se třeba oddávají procesům v lázních, které autor do detailu popisuje, zatímco nad městem se pomalu a nepozorovaně formuje naprostá zkáza v podobě probouzejícího se Vesuvu, jehož monumentálnost čtenář cítí zcela odlišně než zamilovaný Glaucus s Ionou. Pod úpatím vulkánu život pokračuje bezstarostně, nevědomě a lidské vášně ovládají svět, do něhož čtenář vstoupil.

A že Lytton do tak krátké novely dokázal umně vměstnat skutečně mnoho. Intriky, lásku, závist, zlobu, nenávist, náboženství, míšení kultur, bohatství, chudobu, magii, podvody, zhýralost, ale i ctnosti. Postavy, které k tomu využívá jsou fantastické samy o sobě. Nemá příliš smysl tu vyjmenovávat všechny. To proto, že přečte-li si člověk tuhle knihu, vsadím se s Clodiem o deset tisíc sestercií, že nejsilněji zapůsobí dvě. Přičemž na tu jednu, která mě osobně uchvátila úplně, jsem schopen vsadit i násobně víc sestercií, které ostatně nemám stejně jako Clodius.

První postavou je Egypťan Abraces. Ryze démonická postava tajemného mága, jehož se všichni děsí. A mají k tomu dost důvodů. Ovládá černou magii, je hnán nenávistí a pohrdáním, oddává se orgiím, před nimiž se i Pompejané červenají, zahalen tajemstvím, spřádající temné plány. Trpí samomluvou. A nezdráhá se použít jakoukoli špatnost k dosažení svých cílů. Zloduch k pohledání.

Druhá postava zastiňuje všechny ostatní, přestože sama chodí ve stínu - Nydie, slepá otrokyně a prodavačka květin. Ač slepá, Lytton z ní z mého pohledu stvořil středobod celé novely. Cituplná, plná vášně, ryzích citů, hnaná dobrými úmysly, která vidí v Pompejích víc, než ti, kterým zraky slouží. Nejšťastnější, když se může starat o květiny v Glaukově zahradě. Obraz, který mi mnohdy vytanul v představách. A když sama nemůže po jeho boku dojít štěstí, dvakrát zachrání jeho. Nad jejími osudy člověk skutečně ustrne a ptal jsem se sám sebe, kde autor vzal konkrétní inspiraci, protože to nemohla být čistá fantazie. Navrch, podle Nydie v polovině 19. století stvořil Randolph Rogers sochu. Což mě vedlo k dalšímu obdivu, kterak je umění provázané - Lyttona inspiroval obraz a jeho kniha inspirovala sochaře....

Krátká novela, v které je mnoho. Nezapomenu ani na samotný popis Pompejí, protože Lytton je viděl očima pozorovatele 30. let 19. století. Což byly zcela jiné Pompeje, než můžeme vidět dnes, máme-li štěstí a navštívíme je. Nehledě, že poučení se nekonalo. Jakkoli silný a stále čtivý příběh Lytton sepsal, podíváte-li se na místo přes google maps, je tu někde pocit, že se může schylovat k ještě děsivějšímu příběhu. Zatímco ulice žijí svým životem a jejich obyvatelé prožívají velmi obdobné příběhy jako tehdy.