Poslední soud přehled

05.06.2024

jak přelyrické ze všech Vančurových lyrických, veškerý děj je zaznamenáván opisem či metaforou, až to dnešnímu čtenáři může přijít jako parodie; přiznávám, že mi Vančurův nezaměnitelný autorský styl sedí spíše k příběhům z minulosti než (jeho) současnosti - a Poslední soud se odehrává v roce 1928 - mimochodem první dvě vydání (obě vyšly 1929, ale u různých nakladatelů) jsou po jazykové stránce ještě košatější a šťavňatější než třetí (1935), které Vančura radikálně proškrtal

líbí se mi Vančurovo líčení prostředí vltavských pískařů a sympatické postavičky Ramus (žebrák, který celý příběh pozoruje) a Weil ("setřásl hvězdy do knih")

29.12.2021

Teoreticky jsem měla Vladislava Vančuru „zmáknutého“ už dávno a např. k tomu, abych ho z několika vět identifikovala, to stačilo. K vychutnání jeho děl jsem se musela pročíst a čtenářsky dospět. Jeho jazyk mě upoutává a uchvacuje, přesto nebudu lhát ani sama sobě, stále znamená určitou námahu (to ovšem není ke škodě věci). Až na výjimky (škádlící se přátele v Rozmarném létu) se ale nedokážu ztotožnit s jeho postavami; jeví se mi jako příliš impulzivní a morálně méně uchopitelné, tady snad ještě víc než jinde. Vzhledem k tomuto i k tomu, že děj nehraje v autorových knihách zásadní roli, čtu jeho knížky především právě kvůli jazyku; nijak často, ale vždy s obdivem.