Post Solis přehled

14.06.2024

Po dvou textech jsem si vzpomněl na autorku úplně z jiného podnebného pásmu – Samantu Schewblin. Ta rovněž vytváří iluzi dobře známého světa, který však pod tlakem všemožného násilí praskne ve švech a zjeví se cosi fantastického. Eika je ale zvláštně omamný*á v tom, jak neustálou neurvalost kombinuje s momenty zvláštní něhy, chlad se v povídkách roztéká pod přívaly smyslovosti a dočasného spojenectví.

Ten dojem "reálného" světa umocňuje fakt, že Eika různými způsoby nastoluje filmovou atmosféru – zpomalené záběry, ustrnutí v detailech ("Žena, zářící duhovky v očích, upustila na přechodu vodní meloun."), nenadálé střihy, které překlenují Kodaň a Bukurešť v rámci jedné věty, a náhle vsunuté okolnosti scenérií v nominativu. V určité chvíli však jako by nešlo vydržet onu obludnost světa a na scénu přicházejí imaginativní výjevy, z nichž vlastně není zjevné, jestli se jedná o prostou představu v hlavě vypravěče či o fantastický výjev určující celý fikční svět. Divoké sexuální rituály, touha po splynutí s tajemným objektem uprostřed pouště či proměna beach boyů v jakési mořské tvory však vedle zlověstností světa, které jsou spíš naznačeny než popsány, nepůsobí zas tak zvláštně či nechutně. Nechutné je především to, co Eika zobrazuje spíš v pozadí – příjemci odvykací léčby jako poháněcí motor v továrnách / svět, který se zbortil, ale systémy zahlcené atrapami a fiktivními hodnotami musí fungovat dál / mladí chlapci ovládáni nejen symbolickým sluncem na pláži, ale především podobně mocným aparátem, který se živí perverzními videy.

K tomuto společensko-kritickému rozměru textů ale Eika dospívá prostřednictvím nimravých, intimních scén, které jsou plné víceznačných gest – motivace každé jedné postavy jsou zastřené, jen tu a tam tušené: obstát, vyrovnat se, získat. "Uvnitř musí být úplně prázdný", radí novému beach boyovi ten zavedený při službě. Takový komentář se nemusí vztahovat pouze ke specifickému ději (tzn. zisku osobních zákazníků), ale i jako teze společenské smlouvy, kterou veškeré postavy chtě nechtě uzavřely. (Dočasná) snaha vyvázat se z ní se projevuje různě, ale vždycky je spjata se zvláštní, komplikovanou něhou – toustová party beach boyů na vlhkém a popraskaném pokoji, popis uhrančivé jízdy na koloběžkách v Rumunsku s derivátovým manipulátorem, společné výpravy k prodeji drog na nuznou obživu. Tato něha ale nemusí fungovat jen jako (transcedentální) nástroj k tomu dostat se mimo dosah ovládajícího, ale ve své dvojsečnosti může naopak představovat prostředek k ovládnutí, protože Eikovy postavy jsou ve své osamělosti vděčné na sebemenší kapku něčeho takového.

Moc se mi líbilo i různé formální experimentování, zejména ve dvou povídkách zastrčené "post scriptum", které skrz encyklopedické heslo či vložení druhé perspektivy umožňuje rozšíření či znejistění dosud performovaného. Myslím, že oproti na začátku zmiňované Schweblin se Eika rád*a utrhne z řetězu, někdy ovšem až příliš a některé surové či imaginativní pasáže jako by v knize zůstaly spíš pro rozkoš samotného autora*ky. Ale i tak je to bomba, procházet takovým světem, v němž je "přecházet mezi obývákem a ložnicí skoro to samé jako jet vlakem."

"Šeptá: "Dobře víš, že nechci sahat na nikoho jiného než na tebe" a v jeho hlase je něha, ale i agresivita nebo výhružka. Od chvíle, kdy se začal vídat s francouzskou dámou se slunečními kloboukem, se přes něj přetáhlo cosi drsného, velký slunečník tvrdý jako skála, visí nad ním a vrhá mu do obličeje i na končetiny stín. Také se teď víc než v ramenou nosí v bocích. Mluví ke mně a dotýká se mě, jako by se mně snažil přiblížit a současně se ode mě vzdaloval. Je mi z toho smutno. Rozpálí mě to. Zaboří mi hlavu do písku a se smíchem se rozeběhne. Vyskočím a vyrazím za ním, chytím ho zezadu a svalíme se do moře."
(s. 117–118)