Prameny křesťanské morálky : její metoda, obsah, dějiny přehled

09.12.2021

„Svoboda je schopnost, která je nám dána, jen je třeba, aby se stala účinnou mocí. Může se totiž snadno stát, že se natolik upneme na některá dobra – třeba na peníze či potěšení –, že se staneme jejich otroky a ztratíme svou svobodu vůči nim. Svoboda je tedy moc, kterou musíme rozvíjet při samotném užívání dober. Projevuje se a formuje dvojím přístupem, sestávajícím z připoutání se a odpoutání: připoutáním se k dobru jeho oceněním, ale i odpoutáním se od něho kvůli jeho omezenosti a především za účelem dalšího postupu k plnému dobru. Svoboda tedy vyžaduje nácvik v užívání dober, a to v dynamické perspektivě nadšení a pokroku k dobru. Na tomto místě vstupují do služeb svobody ctnosti. (…) Ctnost není ta spořádaná, poslušná dívčina mdlého ducha, jak si ji často představujeme, bez jiskry a špetky přitažlivosti, otročící zákonu. Ti, kteří se v ni odvážili věřit, ze zkušenosti vědí, že je nositelkou světla plnou síly, překvapující svými dary.“

Otec Servais Pinckaers na sebe ve své knize nakládá nelehké břemeno. Dal si za úkol vyvést křesťanskou morálku ze stereotypů novověkého myšlení a navrátit ji k podobě, jakou měla v podání evangelií, církevních Otců a v učení svatého Tomáše. Novověké myšlení totiž sevřelo morálku do pojmů povinností a závazků, kdy se na každý lidský skutek nahlíželo jednotlivě a každý skutek měl své hodnocení, které katacheté a zpovědníci našli na příslušné straně příslušného církevního dokumentu (zjednodušeně řečeno). Takové pojetí vnímalo lidskou svobodu jako otázku rozhodnutí mezi dobrem a zlem; a odtrhovalo zvnějšku ukládaný zákon (co bychom měli dělat) od svobody (co bychom chtěli dělat). Takto pojímaná morálka je ovšem značně redukovaná, pouze kárá, zakazuje a vymezuje, ale nepodněcuje k následování dobra a pravdy, zdokonalování ctností a pěstování lásky k Bohu i bližním.

Je velmi osvěžující a povzbuzující, že si Prameny křesťanské morálky neberou z Bible pouze imperativní části (tedy zejména Desatero), ale že vnímají Písmo ve svém celku. To umožňuje proměnu ve vnímání morálky, kdy tato už není záležitostí přikázání, ale věcí lásky – primárně té Boží ke člověku, ale i následné lidské odpovědi, tak jak se projevuje v našem myšlení i skutcích. Návratem k pramenům morálky se proměňuje také chápání svobody. Ta už není odstřihnuta od přirozených sklonů, ani není uzavřená v patologické dualitě mezi dobrem a zlem, svobodou a zákonem, sebou a svobodami druhých. Svoboda podle otce Pinckaerse (a tedy podle svatých Pavla, Augustina a Tomáše) spočívá na přirozených sklonech k pravdě a dobru. Svoboda musí být kázní a postupným vychováváním zdokonalována, a propojována ze separovaných skutků do mravních celků a návyků. Zákon je jistě nezbytnou vnější pomůckou, zvláště v první fázi, ale prostředkem naší cesty ke štěstí je otevřená svoboda, zaměřená na společné blaho a hledající zalíbení právě v pravdě a dobru.

Prameny křesťanské morálky nejsou učebnicí univerzální etiky, už jejich název ukazuje, že východiska jsou specificky křesťanská. Přesto mohou být zajímavým čtením i pro nevěřící čtenáře. Nejen jako vhled do toho, co opravdu je křesťanská morálka (a co naopak opravdu není!), ale i proto, že svoboda, dobro, pravda a láska jsou důležitá univerzální témata a žádná příležitost k prohloubení si povědomí o těchto věcech není zbytečná. Vydat se na cestu za zpřesňováním těchto pojmů s knihou otce Pinckaerse stojí za to – je to sice cesta, která si žádá pečlivé a vnímavé čtení, ale pozorného čtenáře nakonec nejen poučí, ale i povznese.

„Láska k pravdě jde ruku v ruce se smyslem pro objektivitu. Nejedná se o chladnou a neosobní objektivitu pozitivních věd, ale o čistě lidský smysl pro realitu jsoucen a osob, který nám otevírá dveře k jejich nitru a který pokládá základy přátelské lásce, při respektování vzájemné odlišnosti. Tato láska je nemyslitelná bez pravdivosti a objektivity. Prostřednictvím této hluboké objektivity předává pravda lásce své bohatství. Láska a pravda jsou tedy jedna s druhou přirozeně propojené v tom nejosobnějším jednání a setkávají se v samotném ohnisku svobody. Výchova ke svobodě je tak zároveň výchovou k pravdě a lásce. Všechny mravní hodnoty a ctnosti musí být prozářeny a prostoupeny láskou k pravdě.“