Právní interpretace - mezi vysvětlováním a rozuměním přehled

17.08.2024

Původně jsem chtěl napsat něco ve smyslu "a tak obrázky to má pěkné". To by ale bylo jednak nechutně kousavé, jednak patrně nezasloužené.

Podivejte se, s právní teorií se to u nás nemá dobře. Rozhodně tu nevzniklo takové dílo, které bychom mohli označit za opravdu výborné. Jistě, jsou dobrá (Melzer, Hlouch...), ale výborná spíše ne. Tato kniha nedosahuje po mém soudu kvalit dvou výše zmíněných, přeci jí ale musím přiznat – alespoň originalitu, odvahu pojednání (protože to je téma mimořádně obtížné) a svým způsobem vlastně i kvalitu. Ono to totiž má mnoho chyb, ve výsledku to ale opravdu není špatné čtení. A vlastně jsem rád, že ji autorka vydala. Tím upřímně spíše, že je to právě autorka, ženy se nám v právní teorii prosazují spíše poněkud pozvolně.

Nepopírám, původně jsem měl chuť zde nakydat trochu hnoje i na stylistiku. Postupně se ale tato vcelku vylepšila. Tak jen upozorním na to, že úvod (slovy, úvod, takže to co odcituji je ze dvou stránek), bych spálil: "'napsal Augustin', 'slovy Kanta', 'slovy Desjeuxa', 'parafrázuji-li přirovnání Nietzscheho', 'po vzoru Epikura', 'parafrázujíc arbitra elegantiarum Petronia'" (v tomto navíc doplněno o latinskou citaci v závorce, šmarja...) Jako pardon, ale já myslel, že intelektuálně onanovat mají potřebu jen muži. Když tam přihodila Petronia, už jsem se hodně smál. Prostě tam tu historicky spotnou postavu šoupnu, protože někde napsat slovní spojení arbiter elegantiarum je prostě cool, nevadí přitom, že špatně skloňuji slovo elegantiarum (snad, třeba jsem já blb).

Ale k samotnému obsahu – autorka nejprve teoreticky probírá co to ta interpretace je, následně popisuje přístupy tří dnes oblíbených okruhů zkoumání tohoto fenoménu – analytické filosofie (čti přínos logiky do práva), hermeneutiky (čti procesu porozumění v právu) a diskursivity (čti práva jako procesu argumentace). To je ambiciózní. Autorka při tom tedy nezbytně nasekala dost chyb, nepřesností, či zkrátka věcí, které se mi nelíbí.

Příkladmo. Pojednává o interpretaci sensu largissimo, largo, stricto a strictissimo. Dobře, pěkně je popsala, ale to je to, co chceme? Píši-li o nacismu, nestačí přeci jej popsat. Musím napsat, že je to nechutná prasečina nehodná spojení s lidskostí. Tak zde. Nestačí, že popíšu interpretaci sensu stricto a strictissimo, musím uvést, proč je to totální hovadina. Ano, autorka připomíná některé kritické výhrady k těmto institutům, ale opomíjí tu nejdůležitější. Že něco je „clara“ (jasné a tedy nikoliv určené k interpretaci), zjistí leda interpretací! Ten koncept prostě nedává smysl!

Pojednává-li pak autorka o výkladových cílech (tedy strategiích výkladu), činí to naprosto nedostatečně, tak nedostatečně pojednává třeba i o volnoprávní interpretaci (respektive interpretaci vázané), kterou zmíní bez jakékoliv připomínky takového Hermanna Kantorowicze, což jsem považoval za nemožné. Mimochodem, celková práce autorky s literaturou je dosti podivná. Primární literaturu prakticky necituje (v kontextu toho, kolik citací tam má), vždy sahá po literatuře sekundární. Ale tehdy přece popisuje názory někoho na názory někoho jiného, ne názory toho někoho jiného. Když už jsem s úlevou viděl, že cituje alepsoň Savignyho System des heutigen römischen Rechts, zjistil jsem najednou, že to "cituje podle Wintra". No to je skvělé...

Už jen opravdu výběrem. Používá v jeden okamžik pojem „Gesetzpozitivismus“, čímž patrně míní právní exegety, typu Rau, Aubry, či Bugnet, nebo jejich rakouské kolegy. Těm přisuzuje, že jsou právními pozitivisty. To je hloupost, každý jeden z nich věřil v přirozené právo, toliko s představou, že je dokonale vtěleno do zákona (Code Civile, či ABGB). Při nejlepším to byli přirozenoprávní pozitivisté. Jinde používá hanlivé Begriffsjurisprudenz, coby "vhodné označení programu této školy", což působí trochu imbecilně, uvědomíme-li si, že to byla nadávka, kterou pro pandektisty vymyslel Jhering. Onde je zase označuje za „historickou školu právní“, což je jistě pravda, ale co si budeme, trochu to mate.

Naposledy stojí za připomenutí mnoho nepřesností, či nepěkností, které autorka provedla analytické filosofii. Příkladem věta: "Hlavním úkolem filozofie (analytické – moje vložka) je vypracování efektivní – analytické – jazykové metody, resp. nabídnutí nové jazykové hry. Pramení to z přesvědčení, že vše, co lze myslet, lze myslet jasně. Vše, co lze vyjádřit, lze vyjádřit jasně." To je samozřejmě totální nesmysl. Koncept jazykových her Wittgenstein vymyslel právě v opozici své předešlé a zcela zavržené představě o dokonalém jazyce. Definovat cíle tohoto hnutí pomocí rozporných (a právě rozporných!) textů nejvýznamnějšího z nich (jehož vliv na práva pak v textu zcela opomíjí), nedělá analytickým filosofům dobrou službu. Tím končím. Kritika by však mohla být rozsáhlejší. I přes tyto chyby je však celek vlastě velice zajímavý.