Právo v kontextu umění, filmu a literatury přehled

29.08.2024

Disciplína Law and Literature u nás, pravda, nemá dlouhou tradici, ale něco už se na jejím poli vybudovat stihlo. Nejvýznamněji se o to svými odbornými publikacemi, monografiemi i články, zasloužil asi Martin Škop. Neméně úspěšné úsilí vyvíjí samozřejmě i Markéta Štěpáníková a také Terezie Smejkalová. Tedy Brno. O tom viz třeba článek zmíněných autorů "Právo a literatura: brněnská spojení". Praha se také snaží. Nu, ale jaký je úspěch? Snad toho příliš nepřehlížím, tvrdím-li, že tato zde probíraná je druhá významná publikace v oboru z Prahy. První je, a asi stejně kvalitní..., Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků. Ta byla budovaná vlastně ryze na bázi Law in Literature (Tedy takovém dětském snažení popsat kterakže to o právu psali různí spisovatelé.), což je jednak starší, jednak jednodušší větev Law and Literature. Law as Literature zůstává Brnu. I nadále.

Tato kniha se k Law as Literature rozhodně neblíží. Na první pohled se snad může jevit sofistikovaněji, než výše zmiňované pražské Zrcadlo, ale je to jen klam. Ono je totiž vůbec na pováženou, zda do oboru Law and Literature patří. Podivejte se, kniha obsahuje nějakých sedm článků. Dva patří Urbanovi, přičemž první se zmohl tak maximálně na popis děje Jak zabít ptáčka, jinak je to spíše sociologické povidání o americkém jihu s šokujícím závěrem o tom, kterak nás literatura kultivuje. Druhý pojednává o porotním systému (kde se vlastně autor zmůže už jen na chabé zmínky o Dvanácti rozhněvaných mužích, s literaturou nemá už nic společného. Dva články jsou Koskovy. První, o judaistických interpretacích Kafky, je jistě velice zajímavý, zase v něm ale není právo. Snad obecně normativní systémy, upřímně ale spíše normativita náboženská, který je na právo nikoliv nepřenositelná, ale přenositelná jen částečně. Další pak pojednává (a to je konečně zajímavé) o vztahu morálních a právních soudů. Ale zase tu není žádná literatura! A ne, zmínka o pár literárních dílech úvodem opravdu z článku netvoří příspěvek v oblasti Law and Literature. Zbývá Ondřejková, se kterou bytostně nesouhlasím, ale alespoň to opravdu je o právu i literatuře. Pak je tam Agha. Oba články nesmírně zajímavé, Největší sen člověka je ale s uměním spojen spíše dost nahodile. Nakonec o článku o Houellebecqovi lze snad s klidem konstatovat, že to je opravdu dobý reprezentant oboru. Takže neproblematicky Law and Literature reprezentují dva články ze sedmi. Mohli byste říci, i z názvu knihy plyne, že jim jde spíše o Law and Humanities, tak tam prostě budou jiné kulturní oblasti. Nu dobře, ale z toho musíme exkludovat sociologii, historii i politologii a filosofii, tyto obory představují svébytné náhledy na právo, nelze je řadit do Law and Literature. Architektura? Hudba? Výtvarné umění? Tanec? Těch se příspěvky nedotýkají už ani imaginativním náznakem. Ne, nejblíže jsme filmu a literatuře. A ani těm nejsme moc blízko. Tato kniha prostě do oboru Právo a literatura snad vůbec nepatří.

Co tedy divákovi dává? V případě Urbana nic moc, první článek pokračuje v Radbruchově misinterpretaci právního pozitivismu a ukazuje poměrně zásadní nepřesnosti v autorových znalostech právní filosofie, ten druhý pak vlastně neříká nic. Na první pohled se staví jako obránce porotního systému, to je však na několika místech negováno, takže si nejsem jist, co si z něho nakonec odnést. Strašně zajímavé jsou oba články Koskovy a rozhodně stojí za přečtení. Ten první je ale nikoliv neproblematicky reduktivní, pokud jde o interpretaci Kafky (tím není méně zajímavý), ten druhý je čistě historickým exkursem ke genocidě Arménů. I to je jistě zajímavé. Aghovo povídání o Houellebecqovi, kterého čte optikou Marcuseho, je jistě zajímavé (třebaže si myslím, že jednak není objektivní (sexuální revoluce v prvé řade pomohla k regeneraci mentálního zdraví několika generací lidí, pro něž byl sex tabu, z něhož bylo potřeba vyzpovídat se a kát se), jednak podle mě milně střílí na postmodernu (ačkoliv je problém spíše pohrobkem modernity). Druhý jeho článek je jen trochu povrchní úvahou o lidskoprávní regulaci AI. Poslední nám zbývá Ondřejková, která opravdu předvádí zajímavou argumentaci Law in Literature, bohužel dochází k dosti odpudivému závěru. Snad poprvé jsem zde někoho viděl obhajovat legalizmus, v tom smyslu, že na právnících argumentujících etikou je snad něco špatného, protože porušují právní stát. Což je tedy podle mě úplně absurdní. Autorka se pokusila v úvodu článku vybudovat si štít, že to, co píše, samozřejmě neplatí pro zločinecké státy. Takže soudce si smí posoudit, zda je stát zločinný a tedy vlastně vůbec neprodukuje právo, ale posoudit si morálnost jednotlivého rozhodnutí, to by nešlo? To je snad ještě o něco imbecilnější, než samotné myšlení Radbruchovo. Čili, něco zajímavé je, něco je podle mě odpad, něco prostě není zajímavé. Jelikož se autorům nepodařilo strefit ani do oboru, nelze podle mě knihu hodnotit nijak zvlášť pozitivně.

Abych se vrátil k úvodu této recenze. Zmínil jsem tam produkty vycházející z Brna. Poslední vydaný je text Markéty Štěpáníkové a Ondřeje Glogara "Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky". Komparujeme-li tento neuvěřitelný počin, který ukazuje význam literatury pro státnost jako takovou a zdůrazňuje tak propojení literatury, práva a státu na existenční úrovni, se zde přítomným výborem, zjišťujeme nezbytně, že vlastně není moc o čem mluvit. To je práce na tak jiné úrovni, že by se kniha Právo v kontextu umění, filmu a literatury, měla někam zahrabat.