Praxe divočiny přehled

10.10.2020

Kdo jiný by měl mít zkušenosti s praxí divočiny než ten, kdo tak žil:

Odlehlost sto akrového ranče je tak značná, že Carole, jež pochází z Japonska, je vždy nadšená vyhlídkou na „setkání s někým novým“. Snyderovi žijí v široké komunitě asi čtyřiceti rodin, kde je „každý zcela soběstačný, přesto všichni spolupracujeme a půjčujeme si věci“. Kai vzpomíná, jak se svým bratrem „chodili do školy, což byla budova s jedinou místností, asi pětačtyřicet minut pěšky lesem. Třídu tvořila směsice dětí původních místních zemědělců a nové vlny obyvatel, kteří přicházeli zpět do lesů, aby se pokusili žít blíž přírodě a soběstačnějším způsobem. Můj nejlepší kamarád ve škole byl syn místního dřevorubce. Byli velmi konzervativní. Jeho rodina se nám tak trochu vyhýbala, ale byli to dobří lidé.“
Snyder se snaží odlišit svůj způsob života od „navrácení se k půdě, anti-kulturní utopistické představy života mimo společnost. To je v pořádku, když chcete žít tak, jako žil po celý jeden rok Thoreau a můžete přitom zajít k Emersonovi na večeři. Ale tohle se víc podobá původnímu hospodaření na farmě a na ranči na západě, kde lidé žijí daleko od sebe a musejí ovládat určité dovednosti potřebné k přežití, ačkoli dnes už náš život závisí na technických vymoženostech, jako jsou řetězové pily, generátory, sekačky na trávu a tak dál. Když jsem sem přišel, nic z toho jsem neměl a může se stát, že jednou zase nic z toho mít nebudu. A tak jsou i jiné způsoby.“ Kai zdůrazňuje tátovu náklonnost k „dělání věcí postaru, s nástroji vyrobenými na místě, s věcmi, které jsou vyrobené s důvěrným poznáním místa a také s pochopením, že svět se velmi rychle mění a technika může být pouze pomíjivou berličkou, náhradou za hlubší porozumění pro to, jak někde žít.“
Nejbližší obchody jsou vzdálené padesát kilometrů v lesnatém Nevada City, plodu zlaté horečky v roce 1849, ne větším než anglická víska. Jak Snyder prochází hlavní ulicí, která připomíná scénu z filmů o divokém západu, lidé ho zdraví ze všech stran. Ačkoli vzbuzuje dojem, že je nejšťastnější doma mezi svými, má čas pro všechny. Bodrý hromotluk v místním baru ho poznává z básnického čtení na farmě před téměř čtyřiceti lety. Jeho vzpomínka na tuto událost je dokonalá, zatímco básník si vzpomíná jen mlhavě.
„Vy si to nepamatujete? Napsal jste mně a Anně do knihy věnování.“
„Myslím, že si vzpomínám,“ říká Snyder.
„A pamatujete si, jak z té knihy ukousla kráva kus stránky? A vy jste napsal věnování i pro ni.“
(James Campbell, sobota 16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)