Příběhy chrabrého rytíře Amadise Waleského přehled

12.08.2024

1. Amadis Waleský a jeho dobrodružství… Ach ano, to je, tedy spíše byla dlouhá staletí klasika klasik, a - vedle „Artušovy smrti“ a „Tristana a Isoldy“ - asi nejslavnější z velkých rytířských eposů. Na rozdíl od „Tristana“ si vysloužil mnoho a mnoho napodobitelů a pokračování již ve své době. Naše, tedy československé vydání, naštěstí obsahuje celé jádro eposu, tedy původní první tři knihy a to v krásném, citlivém a přitom čtenářsky přístupném překladu Luďka Kulta. Dodejme, že dané vydání není převyprávěním a zcela respektuje původní text, který je na první přečtení… Nu, zvláštní. Estetika rytířských románů je kvalitativně jiná, než u moderních románů a já se chci pokusit vystihnout, čím mě okouzlil.
První, co mi po přečtení vyvstane na mysli, to je to svérázná topologie světa románu. Tedy, nezačínejme od postav, ale místa, kde se dobrodružství odehrávají. Tento svět je plochý – nikoli snad ve smyslu geografickém, ale ontologickém. Lidský svět je vrstva jsoucna, která se nalézá mezi Nebem (nahoře) a Peklem (dole). Je zajímavé si to srovnat s vertikalitou Dantovou, který sestupuje dolů do Pekla, by pak vystoupal nahoru, do Nebes.
Oproti tomu, v Amadisovi (a troufám si tvrdit, že vlastně v žádném z rytířských románů, nakolik vím) děj nikdy do podsvětí nesestupuje a stejně tak nestoupá do hor, či na kopce. Nesetkáváme se tam ani s Ďáblem, a ani s Anděly (posly nebes), Vše se odehrává na pláni, v rovině, která je lidským světem a současně je metaforou morálního, duchovního stavu. Souřadnice, tedy orientační body tohoto světa jsou velmi prosté a oproštěné od detailů. Jejich základní výčet je relativně krátký: je to les, studánka (či pramen), řeka, most, hrad (tvrz). Popis, jaký bychom pod vlivem moderní literatury očekávali chybí. Jsou to funkční uzly děje: les je obvykle alegorií bloudění, případně prostě „divočinou“, neurčitým prostorem oddělujícím od sebe jednotlivé události; studánka bývá místem setkání (je styčným bodem, který k sobě svádí ty z hrdinů, kteří jsou předurčeni se setkat). Hrad (tvrz) pak bývá zásad-ním (uzlovým) bodem, odkud a kam hrdinové míří, a kde se odehrává důležitý děj. Relativně málokdy a okrajově je tematizováno pole a právě dolina, či strž. Alegoricky morálně nízké (však také máme v češtině krásné slovo „poklesek“!) je také určeno topologicky, tj. místně: dolina, či strž je v románu místem nebezpečí. Město pak (a u Amadise je jediným zmiňovaným městem takřka výhradně Londýn) můžeme označit za symbolický střed světa, od něhož se paprskovitě rozebíhají cesty a cestičky dobrodružství. Je osou celého universa, neboť tam sídlí Artuš a jeho dvůr – který je morálním středem (lidského) ves-míru, k němuž se takříkajíc obrací stále střelka kompasu srdce každého křesťanského rytíře.
Na rozdíl od souše je poměrně málo tematizovaná voda. Svět rytířských románů a putování je vesměs světem země. Loď je obvykle prostě prostředek přesunu mezi uzlovými body děje a sama o sobě nevyvolává pozornost ani autora, ani čtenáře.
Vůbec zajímavá je funkce času (o té jsem se hodně dočetl ve vynikající knize A. D. Michajlova: "Francouzský rytířský román a otázky typologie žánru ve středověké literatuře" (vydáno poprvé AV SSSR v roce 1976; poslední vydání pak 2020 – ruskojazyčným zájemcům vřele doporučuji!). Čas u Amadise ubíhá ve skocích. Přičemž jeho běh se zrychluje se vzdáleností od centra Světa (Artušova dvora) a s návratem na něj se zpomalí, až zastaví. Ostatně proto Artuš a jeho rytíři (a jejich paní) mimo svá dobrodružství v podstatě nestárnou.

Typizovaní jsou obyvatelé tohoto světa, kteří bývají představeni čtyřmi kategoriemi stvoření: zcela nejobecněji je to Člověk – Obr – Trpaslík – Čaroděj.
Člověk má pak tři, respektive základní formy – Rytíř (panoš coby zárodek rytí-ře), Král a Panna (jež se může stát Královnou). Více epizodicky se objevuje Poustevník (obvykle coby alter ego kajícího se rytíře).
Pokud čteme rytířský román psychoanalyticky, pak postavy můžeme lehce interpretovat:
Rytíř-bojovník v sobě spojuje křesťanskou mravnost, rozum, sílu a udat-nost. Je to SUPEREGO, jehož cílem je stát se dokonalým – tedy vyváženou, harmonickou osobností, ztotožnit se s archetypem, s ideálem. A současně žádný z rytířů není dokonalý – nejvíce se ideálu pochopitelně blíží například sám Amadis, ale ani on není zcela dokonalý (tak jako jeho bratr/dvojník Galaor, Lancelot, či třeba Tristan). Překvapivě málo bývá zdůrazňována zbožnost (koneckonců, rytíř je postavou povýtce světskou) a jen občas cudnost. Dvojakost kurtoasního pojetí lásky (i s jejími velmi fysickými projevy) byla pisatelům rytířských románů velmi dobře známa (viz Albas, tzv. „jitřní písně“…)
Trpaslíky, tedy EGO najdeme u Amadise překvapivě často. Je to rozum, jehož vlastností je instrumentalita, chytrost, mazanost, ba lstivost. Trpaslík nebojuje a místo toho tíhne k praktickému rozumu a jeho užití. Jsou zlí trpaslíci, kteří umně manipulují a dovedou být velmi přesvědčiví. Ale najdeme (u Amadise i v jiných dílech) trpaslíky, kteří jsou dobrosrdeční a ti zase vymýš-lejí lsti pro dobrou věc. Rytíř je (a má být) svou podstatou přímočarý jako nájezd kopím, proto pokud je potřeba zachovat se lstivě, nastupuje rigidní morálkou cti (Superegem-rytířem krocený či porážený) nespoutaný, metaforický rozum, či spíše „rozoumek“ – tedy Trpaslík.
Obr – toť potom ID. S „Obry“ se setkáváme v rytířských románech velmi často. Je to tělo, nezkrocená (uvolněná) hrubá síla, energie bez morálních ctností a bez rozumu. Je to čisté tělesno. Ostatně proto také obři využívají „chtonických“ zbraní, jako jsou kyje. A lační po Pannách – jak jinak.
Avšak je zde jistá dynamika. Ne příliš často i Trpaslík může „vyrůst“ a stát se rytířem (Viz Amadis, kap.s XXXIX.). A stejně tak se rytířem může stát i Obr – za předpokladu, že nabyde rytířských ctností. Tedy SUPEREGO si podřídí ID.