Přístav toužil přehled

30.07.2024

Tohle je hodně na dřeň v tom minimalismu, který ale zároveň vše jaksi rozvírá. Takový Rothko poezie, napadlo mě nejdřív. Ne pro každého, ale mě to hypnotizovalo, ač se nemůžu dočkat jedinců, které to absolutně mine a začnou z toho jančit v komentech. A mám rád věci, co odsýpají. Skvělá obálka i odcházející autor na vnitřní straně poslední strany přebalu knihy, ta pecková fotografie Roberta Laxe na přední (navíc je v reálu tmavší, sytější, je v ní vidět, jaký byl člověk)... a na zadní straně je citace, kde Lax sám sebe vystihuje "...jako adam dávající jména rostlinám a zvířatům, vidět a pojmenovat, vidět a pojmenovat: o moc víc nedělám." Kompozice: Opakování občas vytváří "druhý hlas v pozadí, který vám slova znovu šeptá zpátky". Zvláštní je i to, že včera jsem nemohl usnout a napadl mě koncept pro postavu, instinktivně jsem ji pojmenoval Reinhardt (přemýšlel jsem jestli s t nebo d na konci, nebo obojím, ale jen jsem si tak hrál a čmáral do starého potrhaného trhacího sešitu, co už mám snad dvě dekády, s hlavou podepřenou rukou, to obvykle vůbec nedělám) a další den, dnes, jsem si vyzvedl tuhle knihu, otevřu ji, čtu a teď vidím, že je zde zmíněný v doslovu malíř Ad "Reinhardt" (hmm, zvláštní, kdysi jsem na malíře narazil, nevidím ho poprvé, ale stejně, zvláštní náhoda). A navíc, Reinhardtova známost s Laxem, tenhle malíř by možná mohl sloužit jako ještě lepší příklad pro to, jak by mohl vypadat Laxův styl vizuálně, než původně zmíněný Rothko. S řadou vizuálních umělců se Lax znal a i hudebníci byli jeho obdivovatelé. (z doslovu) "Zaměstnání opouštěl, protože mu bránila v jeho skutečném povolání." (tak tohle se trefilo) (...) "...úsečné, zato vysoce repetitivní texty, omezené mnohdy na jediné slovo či dokonce pouhé písmeno zkoumaly základní způsoby, jimiž písmo na stránce vyjadřuje význam." (...) Život na řeckých ostrovech, Kalymnos, Patmos (zde nakonec žil třicet let, než se těsně před smrtí vrátil zpět do USA). Vedl jednoduchý život v hornaté krajině, pracoval na své poezii. Laxovi o publikování nějak nešlo, dával své psaní vlastně jen přátelům, plně ho zaměstnávalo jen jeho psaní a práce na něm, v izolaci a samotě, kterou, ne že by vyhledával, protože nesnášel lidi, ale protože ji potřeboval, aby mohl tvořit. Koneckonců do společnosti chodil. Slabika, rytmické skupiny slabik... vertikalizace textu. Kontemplace(!). "Kultivace vnímavosti k projevům posvátna ve světě."

07.07.2024

Poezie založená na tradičním hodnotovém základě, ale zároveň výrazově experimentující – byť nesmírně soustředěně a pečlivě v prostorových souřadnicích bílé strany.
Laxovy vertikály a chumly vnímám asi na třech rovinách: 1. rozkouskování slov jako stočení pozornosti k různým rovinám jazyka (samozřejmě ke slabice, ale i k interpunkčním zámlkám a dvojtečkám) 2. zdánlivě odosobněné psaní jako impuls ke kontemplaci ("kaž / dé / slo / vo / mo / d / lit / ba"), což umožňují různá opakování, obměňování a variování celků nastolující určitý rituální rytmus 3. s vědomím Laxova životního příběhu lze na básně nahlížet doopravdy i jako na určité "vhledy do krajiny"; Lax pracuje s různými úrovni abstrakce (barvy – pojmy – hrubé vjemy), které umožňují zachytit přírodní cyklické proměny s univerzálním vyzněním, ale zároveň v mé hlavě udržují krásnou představu: sedmdesátiletý Američan na dobrovolné samotě poloprázdného řeckého ostrava potýkající se se slovy, zatímco se před ním míhá příliv a odliv, slunce a hvězdy, stromy a skály. "Jeden" ostrov, zdvihání "jednoho" kamene – tato opakující číslovka jako by dokazovala, že navzdory sklonu k redukci výraziva až na nejelementárnější základy autor stále čerpá z toho nejkonkrétnějšího, z nevzrušeného konkrétního pozorování a pojmenovávání.
Vynikající doslov Jakuba Guzira, který dává nahlédnout i do výborem nezahrnuté tvorby, např. cirkusových básní (akrobacie jako epifanie) či schválně nesrozumitelné korespondence s Thomasem Mertonem.