Přítomnost a nesmrtelnost přehled

02.08.2019

Martha Robinová, Hans Urs von Balthasar, Tomáš Halík, Josef Florian - nebesa se rozhodla, že mě jednotným tlakem intelektuálně-spirituální fronty dotlačí k re-readingu textů Gabriela Marcela. V závěru letošních duchovních cvičení jsem na to konečně našla dostatek klidu, toto prostředí ale nepochybně vedlo k určité dezinterpretaci, ke snaze nikoli co nejdůkladněji sledovat autorovy myšlenky, ale spíše se sama ubírat po vlastních cestách, na které mě zavedou.

Hned na prvních stránkách mě příjemně překvapilo, že po poměrně silné komunikační bariéře (ale bariéře povrchního druhu, v principu snadno prolomitelné), kterou jsem si pamatovala z dřívějšího čtení, nebylo téměř památky. V souvislosti se samotným (mně velice sympatickým) způsobem, jakým Marcel přistupuje ke zkoumání skutečnosti, jsem uvažovala o rozdílu mezi teologií a filosofií co do schopnosti vidět cílovou skupinu. Teolog slouží věřícímu lidu, v ideálním případě by tedy např. katolický teolog neměl pouštět ze zřetele současnou jednu miliardu katolických křesťanů, jednu miliardu konkrétních životních příběhů, pro které koná práci, pomáhá hledat orientaci. Měl by být lépe chráněn před pouhým operováním s pojmy, exhibováním vlastního já, před neúčinným myšlením. Koho má v duchu před sebou dnes filosof... Nevím. Je dost možné, že tato výhoda teologie v praxi žádného měřitelného vlivu nenabývá. Ale zpět ke knize, Raissa Maritainová napsala o Spinozovi: "Cítili jsme, že naše nadšení Spinozou je pouze nádherný sen rozumu, něco jako metafyzické opium. Skutečnost unikala z tohoto systému všemi skulinami, před sebemenším výkřikem lidské bytosti zasažené opravdu do srdce byla Etika bezbranná." Připadá mi, že Gabriel Marcel stojí na opačném konci škály, že se neopovažuje přejít právě tento "výkřik lidské bytosti zasažené opravdu do srdce".

Prostředí kláštera a duchovních cvičení, čas vyhrazený hledání Božího vedení pro svůj život, ještě umocňovaly úhel pohledu, kterému bych se nevyhnula ani za jiných okolností. Tedy že zatímco Marcel se snaží poctivě zastavovat na prahu Zjevení, já čtu jeho texty z druhého břehu. Jako křesťanka, jejíž světonázor nespočívá na Bohu-absolutnu nebo Bohu-osobě, ale Bohu-Trojici. Vztah, zdroj veškeré možnosti vztahu, definující plnost jakéhokoli vztahu a - ve své vlastní plnosti - životadárný. "Co by nás mohlo oddělit od lásky Kristovy?" ptá se apoštol Pavel. "Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův - on přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých," učí Ježíš. Důsledkem je potenciál mezi-lidského vztahu pro transcendenci, ovšem jen tam, kde, slovy autora "láska triumfuje nade vším, co směřuje k její degradaci". To je podstatné, úkol pro život.

Zcela speciálně mě při nynějším čtení nadchla kapitola o toleranci, toleranci vzhledem k odlišné víře a k odlišně věřícímu. Pozoruhodně promyšleno, chce se mi říci - v plnosti, bez kompromisů, bez snižování.