Probuď se a zpívej přehled

10.05.2022

Připomnělo mi to moji cestu. Vypadá to, že všechny cesty v sobě nesou kus osamělosti, cár melancholie a obrovskou dávku přítomnosti, kdy je člověk spojen se vším.

01.01.2019

Knížka se četla dobře a rychle, takové ideální čtení třeba do vlaku (výtisk, který jsem přečetla, jsem našla v nádražní knihovně). Má taky hezkou obálku, alespoň její přední stranu, se silnicí mizící kdesi v dálce. Samotná myšlenka knihy - cestovat bez peněz a bez zásob a zkoušet, zda to vůbec jde, je mi také sympatická. Ale to je asi tak všechno. Styl psaní mě příliš neoslnil. Jasně, snaží se tvářit jako deníkové záznamy, tedy bezprostřední zážitky (z tohoto pohledu mi trochu vadilo, že chybí datování), takže určitou malou propracovanost textu by člověk toleroval. Co mě ale vytáčelo, bylo každé kapitole několikrát opakovaná věta (v mírných obměnách) "Ale co na tom sejde", když už se autorovi nechtělo rozvíjet svoje úvahy. Taky mě pobavilo, jak se oba cestovatelé dle slov autora snaží neposuzovat druhé podle prvního dojmu a jednat i v jiných situacích v souladu s desaterem - a autor si nechá dát na zadní obálku text, v němž posuzuje dvě děti, které u silnice prodávají med, jablka a limonádu. Pasáž končí takto "Postávaly na chodníku a prodávaly. Učily se řemeslu. Učily se vžít do pocitů lokajů a kurev". Nad tím je fotka autora, který se snaží tvářit jako "velký borec". To celé mi připadá neskutečně trapné. Dost možná to řadu čtenářů odradilo od čtení, a proto byla kniha vyřazena z knihovního fondu a putovala do nádražní knihovny. Přesto jsem nechtěla hodnotit předčasně, navíc se mi kniha hodila do výzvy kvůli rozkazovacímu způsobu v názvu. Přečetla jsem ji celou a i když se uvnitř knihy doprovodný text snaží to celé poněkud "obalit" a zmírnit, autor mě prostě nepřesvědčil. Se svým společníkem si zakládali na tom, že jsou svobodní a putují jen tak. To by mohli skutečně být, pokud by byli schopni cestovat a živit se vlastními silami, tedy jít pěšky a jíst jen to, co najdou v přírodě. Ve skutečnosti byli závislí na ostatních asi jako bezdomovci, kteří se posmívají většinové společnosti, ale žijí přitom jen díky ní, díky tomu, co společnost vyhodí. Nejinak tomu bylo u našich dvou cestovatelů - přesunovali se převážně stopem. Pěšky téměř výhradně jen tehdy, pokud se jim nepodařilo nic stopnout. Byli tedy závislí na jiných lidech. Stejně tak jídlo. Občas někde něco ukradli (brambory a cibuli na poli) či si natrhali lesní plody nebo pláňata. Vybírali z odpadkových košů vratné lahve. Většinou se snažili najít nějakou práci na pár hodin denně, s tím, že budou pracovat za jídlo. Většinou moc úspěšní nebyli. Bylo to na začátku 90. let, mezi lidmi se rozmohla nedůvěra (není divu při všem, co se tehdy dělo), navíc byla vysoká nezaměstnanost. Málokdo byl ochoten a našel odvahu svěřit jim práci, byť jen za krajíc chleba s máslem. Přestože se snažili, přesvědčovali, žebrali... To nejsou zrovna atributy svobodného člověka. Byli závislí na ostatních. Když sehnali dost jídla a peníze na lahváče (na těch byl závislý hlavně autor knihy), bylo dobře. Když se jim nevedlo, bylo zle. Pravda, krásná rána dovedla vylepšit náladu, i když zrovna neměli skoro nic. Večery ale byly často upocené, upachtěné, někdy i rozhádané. Ano, je to normální, takový je život, a já bych to brala, kdyby si dovedl autor odpustit některá rádoby moudrá prohlášení, jako to na zadní obálce. Bohužel mě ani neláká přečíst si od něj cokoli dalšího.