Proč bolíš, radosti? přehled

25.01.2024

Vynikající výbor z básnického díla německého romantika Eduarda Mörikeho, skvěle převedený naším významným básníkem a leckdy bez nadsázky objevitelským popularizátorem poezie Ivanem Slavíkem, který knížku opatřil skvostným, vynalézavě koncipovaným doslovem.

Jaká je Mörikeho poezie? Povětšinou ryzí reflexivní lyrika, s řadou prvků nostalgické tesknoty, romantické lásky, sentimentálně-biedermeierové idyly, ale nechybí ani kusy dramatičtější: dialogické, baladické, pohádkové, satirické, ba i nesměle humorné. Tak nějak jak bychom to od básníka té doby, místa a literatury i očekávali. Samozřejmě s veškerým rizikem, že dnešnímu čtenáři se tato lyrika bude jevit po všech stránkách zastaralá. Nicméně je zajímavé pokusit se v tomto kontextu začíst do některých básní jaksi z dnešní perspektivy, hledat v nich (arciť zcela svobodně, citově a nenuceně) druhé, ba třetí významové dno. Pro tento typ poezie totiž ještě zčásti platí, že klást si onu školomety zprofanovanou otázku „Co tím chtěl básník říci?“ nemusí být zcela mimo. V aktuální téměř až módě všemožné drásavé autofikce, dušezpytné a sebezpytné, empatizující a empatické literatury i kritiky (a teď to myslím bez ironie: díky za ně), jež je formulačně zpravidla dosti přímá a otevřená, leckdy blízká nestylizovanému záznamu, je totiž podnětné vracet se do dob, kdy poezie o těchto jizvách a neklidech hovořila spletí jinotajů. Což bylo pochopitelně dáno silou konvence, čtenářské módy a jednoznačnějších, užších mantinelů obecného vkusu, ale právě proto je podobné hledání, čtení mezi řádky, mnohem větší výzva (a snad i zábava, přijmeme-li daného tvůrce 19. věku jaksi za svého, jako se o to pokouším v případě Mörikeho a všech podobných romantiků a idyliků). Pak totiž básně jako Ústraní, Nová láska či Kde najdu útěchu? mohou svědčit (dosti zastřeně a kondenzovaně, ale možná občas o to půvabněji) o podobných vnitřních dramatech jedince jako nejedna současná prozaická zpověď o úzkosti a pádu na dno. A jiné básně – třeba Útěcha či Na čerstvém vzduchu – zas mohou nést určitý terapeutický, sebeharmonizační potenciál, což je v dnešní době nezastíranou funkcí různých próz i „příruček“. Myslím, že se nejen Mörikeho, ale jakoukoli serióznější a původnější básnickou tvorbu předminulého století vyplatí zkoušet vnímat tímto prizmatem.

Půjde-li o tvorbu překladovou, narážíme na jedno úskalí. Třebaže je převod Ivana Slavíka dosti přesný (pár básní jsem si srovnal s originálem), jazykově obratný a pestrý (dokázal se výtečně vcítit do tehdejšího myšlenkového, citového i jazykového světa), nikdy nebude mít půvab a moc originálu. Mörike, u nás téměř neznámý, je v Německu klasikem a řada básní je vysloveně kultovních. Existuje několik různých edičních zpracování, výbory i souborná vydání jsou na trhu nepřetržitě dostupná (sám jsem si koupil za vstřícnou cenu necelých 20 eur jeho Sämtliche Gedichte v noblesní plátěné vazbě), mnoho básní má na Wikipedii samostatný zevrubný článek zahrnující historii vzniku textu, okolnosti, inspirace, vysvětlivky a interpretaci. O něčem podobném se nám v našem miniaturním a značně pasivním českém rybníčku může jen zdát. Podobně hlubokého zájmu a kvalitního zpracování se nedočkal ani Mácha, o Erbenovi, Nerudovi, Sládkovi a dalších ani nemluvě. A většinu originálů Mörikeho básní samozřejmě dohledáme i na internetu. Díky tomu lze snadno posoudit, že jakkoli je Slavíkův překlad nadmíru zdařilý, Mörikeho lyrika prostě patří k typu básnické tvorby (tj. rýmovaná a zvukomalebná poezie 19. a 20. století), jež je v podstatě nepřeložitelná:

O půlnoci

Noc klidně stoupla na svah hor,
v snu opírá se o obzor
vidí ty zlaté váhy, na kterých
čas v stejných miskách k odpočinku ztich;
a prameny šplounají směleji,
zvěst matce své, noci, teď sdílejí
o dnešku,
o právě minulém dnešku.

Prastarý zpěv, jenž uspává,
je znavena, oň málo dbá,
ještě jí modro nebes zesládlo,
chvil stejně rozhoupané kyvadlo.
Však stále je slyšet to bublání
to vody si zpívají ve spaní
o dnešku,
o právě minulém dnešku.

***

Um Mitternacht

Gelassen stieg die Nacht ans Land,
Lehnt träumend an der Berge Wand,
Ihr Auge sieht die goldne Waage nun
Der Zeit in gleichen Schalen stille ruhn;
Und kecker rauschen die Quellen hervor,
Sie singen der Mutter, der Nacht, ins Ohr
Vom Tage,
Vom heute gewesenen Tage.

Das uralt alte Schlummerlied,
Sie achtets nicht, sie ist es müd;
Ihr klingt des Himmels Bläue süßer noch,
Der flüchtgen Stunden gleichgeschwungnes Joch.
Doch immer behalten die Quellen das Wort,
Es singen die Wasser im Schlafe noch fort
Vom Tage,
Vom heute gewesenen Tage.