Procedura přehled

12.12.2022

Oproti Zápiskům z garsonky a Dědkovi, jejichž je Procedura volným zakončením (jakýmsi - dosavadním - finálem autobiografické trilogie), je to sbírka svým ražením poněkud vybočující: narativnost v ní je slabší (byť určitě neplatí, že by tam nebyla), silný scelující rámec či prvek chybí (snad by šlo říct kariéra či akademická práce - ale není to tak intenzivní jako v předchozích knížkách), to, co bylo na Zápiscích... a Dědkovi excelentní, zde naráží na své meze a rozplývá se v jakousi rozdrobenost, která jistě není nekvalitní a vykazuje řadu působivých momentů, ale měla-li být vykročením k nové poetické kvalitě, tak se to podle mě příliš nezdařilo. Nemyslím to nijak příkře a dost možná tak soudím zčásti i proto, že ve sbírce postrádám konkrétní detailno (z důvěrně známého libereckého prostředí), které ve mně umocňovalo výpovědní sílu předchozích dvou sbírek, nicméně Procedura zkrátka nedosahuje jitřivosti a plynulosti (ano, i v ní je často síla), jakou jsem zakoušel při četbě Dědka. A nejspíš se na tom projevilo i to, že jsem obě knížky přečetl bezprostředně za sebou. Vbrzku se chystám na autorův literární večer (a coby recitátora, či spíš performera vlastních básní jej každému jedině doporučuju!) právě ke sbírce Procedura, tak třeba svůj komentář na základě uslyšeného ještě trochu poupravím.

Dodatek: Opět se mi potvrdilo, že Pavel Novotný je geniální recitátor/performer (nejen) vlastní tvorby. V rámci svého literárního večera přečetl de facto celou Proceduru a díky jeho přednesu (a jistě i tomu, že to pro mě bylo během krátké doby vlastně druhé její přečtení) vynikly některé rysy této sbírky, které jsem při četbě tolik nevnímal. Jsou to jednak umné střety kontrastních ploch, tvořící při své disharmonii v podstatě harmonický celek. Určitě to není něco, co by bylo pro tvorbu Pavla Novotného výlučné či charakteristické, jen jsem si to předtím neuvědomil. Dále to je nesmírná vnitro- i vněkontextová provázanost sbírky, což vyniklo i díky autorovým komentářům a "pomrkávání" do publika. A pak zejména humor, který ne že by při tiché četbě nebyl patrný, ale vnímal jsem jej spíše jako něco velmi hořkého, trpkého, drásavě jízlivého, zatímco při autorově čtení se posunul do roviny bezmála temné grotesky, rozechvělé, leč současně cynické absurdity. Zkrátka jak píšu výše, básníkova literární čtení rozhodně stojí za návštěvu.