Proměny, čili, Zlatý osel přehled

04.10.2024

Tato kniha mě nějak nezaujala, jedině snad vypravování o Amor a Psyché, která putuje mnoha knihami. Jedině co z toho si říkám, že je to,, Člověk se ze zvědavosti promění osla, prožije v této podobě mnoho dobrodružství, přesvědčí se o lidské povaze, aby potom zmoudřel a konal pokání.

Předestírám, nečetl jsem knihu, ale poslouchal audioknihu, mimochodem skvěle provedenou. A upřímně jsem si to užil. Zlatý osel mne doprovázel mnoho cest vlakem z Brna, takže jsem ho měl, přirozeně, spojeného s dobrou náladou a šťastnou událostí (však jsem opouštěl Brno!).

Ale ne, vážně, Brno je fajn. A Zlatý osel také, nutno podotknout. Jedná se o opravdu velice svěží příběh, který plyne celkem rychle, je vtipný a zajímavý. Zajímavá je celkem moderní struktura, která mi chvílemi až připomínala Denise Diderota a jeho Jakobu Fatalistu. Příběh se neustále přerušoval sekundárními vyprávěními, až si člověk kolikrát myslel (Amor a Psýché byla v tomto, myslím, extrém), že ani menší příběhy nikdy nedojdou konce, natož pak příběh samotného Lucia. Nakonec, a to je hlavní rozdíl oproti Jakubovi, jak dílčí, tak hlavní příběhy došly svému konci.

Buď je má představivost strašně šikovná, nebo je Zlatý osel neskutečným kulturním zdrojem. Opravdu, zdálo se mi, že jak Luciův příběh, tak některé další byly zdrojem nejen hned několika klasických pohádek – hlavně pak germánských – i mnoha klasických děl dob pozdějších. Nešlo mi nemyslet nejen na Sen noci svatojánské (v kontextu tohoto díla čerpání ze Zlatého osla pan profesor Hilský přímo zmiňuje a já nemám důvod mu nevěřit), ale i na Hamleta staršího navštěvujícího Hamleta mladšího. A podobných podobností je v Oslovi opravdu hodně. (Abych byl fér, zpětně dodávám, že se jedná o dost archetypální příběhy a takové většinou nemají počátek, ani konec. Osel je jim jistě dobrým spojovacím bodem, prostě je jich tu hodně, ale patrně ne původním vyprávěním kteréhokoliv z nich.)

Na druhou stranu to není kniha bezchybná. Vedlejší příběhy se v druhé polovině příběhu dost opakují a nejsou výrazně zajímavé, ani originální. Na nepříjemnosti tohoto faktu přidává ještě to, že tyto příběhy mívají obsah vůči ženám poněkud nemilý, což by mi ani tak nevadilo, kdyby nebyl třikrát de facto stejný. (Dodatek po půl roce, už mám za sebou celý ročník římského práva a tak jsem si na dobové zacházení s ženami zvykl. Musely to mít, holky, fakt supr.)

Jinak lze konstatovat, že je to, z důvodu výše zmíněného, čtení opravdu zajímavé a stojí za to, dokonce nese i svého druhu morální ponaučení a já, jakožto čerstvý absolvent prvního semestru římského práva jsem si několik narážek strašně užil. (Ať už se jedná o narážku na „samotný zákon Iuliův!“ (což je, abych dovysvětlil, patrně narážka na slavné zákony lex Iulia et Papia Poppaea, kterými se, patrně Octavianus Augustus Caesar, snažil obnovit bývalou slávu institutu manželství, což dělal například krácením dědického podílu nesezdaných), nebo to, že Jupiter pohrozil peněžitou pokutou deseti tisíců stříbrných těm bohům, kteří by se nedostavili na zasedání nebeské sněmovny, načež samozřejmě všichni bohové neomylně na čas přiletí, nebo vrchol v prohlášení Jova, že Amor a Psýché uzavřou rovný sňatek vyhovující občanskému právu.)