Prosté motivy přehled

13.03.2025

Poezie, která si vás musí získat. Pokud ji přečtete narychlo, možná se vám bude zdát obyčejná. Ale zastavte se, nechte ji na sebe působit, třeba si ji i zkuste přečíst nahlas (také jsem to tak udělala) – a uvidíte to kouzlo.

Najednou uslyšíte hlas člověka, který už ví, že vše na světě má svůj čas – a že i on se chýlí ke konci.

Jaro je plné rozpaků. Přichází nový život, svět se probouzí, ale básník se ještě nechce vracet mezi lidi, ještě by raději zůstal v zimním tichu. Léto je o poznání hravější – sem tam se mihne láska, nostalgie, trocha vzpomínek na mládí. Podzim už je ale melancholický, těžký, smířlivý. A zima? Ta už jen odpočítává poslední kroky.

„Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo, a co slzí zakanulo!

A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: Kde jsi - kde, ty moje štěstí!‘“

09.07.2024

Jan Neruda začal psát tuto životní bilanci, když byly mému dědovi 3 roky. A babička ještě nebyla na světě. Dnes nebo zítra (zdroje se rozcházejí) tomu bude 190 let, co se sám narodil. Čítával jsem tyto archaické verše, když jsem byl mladý, samozřejmě je mám spojeny s časy dávno zmizelými, jejichž odlesk jsem mohl zachytit ve starém mlýně na Stříbrném potoce. Je snad pošetilé, že starý básník přirovnává lidský život k ročním obdobím? Autor s binoklem na očích, v ruce hůl, kráčí krajinou, Boubín kouří z dýmky, jeho pře, kdy skácet starou vrbu je možná směšná, ale stará vrba i starý člověk už špatně spí, tak by to i v noci cítila. Trochu komické v dnešní době? Moje matka vzpomínala na dětství ve starém mlýně: To byl ráj! (Kde je ten náš?)