Protektorátní rozhlasový skeč přehled

12.12.2020

Pozitiva:
-v knize je přetištěno mnoho dobového materiálu (je na něm dost poznat, že je psán podle předem daných politických zadání - zejména využívat antisemitismus, který existoval i v předválečné ČSR)
-v knize jsou krátké životopisy aktérů
Negativa:
-nechápu logiku výběru přetištěných scénářů skečů, kdy v textu autorem, i v dobových přetištěných novinových článcích neustále zmiňované skeče Rudá nemoc, Obchod je obchod, Atentáty na dobírku či Jeli tudy komedianti v knize vůbec nejsou obsaženy, zato je tam řada scénářů zcela nekomentovaných a nedůležitých.
-Autor u životopisů osob vychází téměř výchradně z novinových článků a spisů poválečných soudů. u osob, které po válce zmizely z veřejného života se tak zmohl obvykle pouze na konstatování, že nejsou známy žádné informace o poválečném osudu. Což by u mnohých znich neměl být problém vypátrat, kdyby se o to pokusil.
-Zaráží mě lehkost, s jakou autor soudí jednotlivé osoby. U lidí, kteří prokazatelně čelili silnému nátlaku neváhá odsuzovat jejich činy (např. p. Voborský) a naopak u řady méně zdokomumentovaných lidí, u kterých nemá žádné informace o tom, že by nějakému nátlaku čelili, je takřka omlouvá tím, že nějakému nátlaku čelit mohli. Je to dost něpochopitelný přístup, kdy vlastně všichni končí jako trochu vinní, bez ohledu na to, že někdo čelil reálně extrémnímu vydírání, jiný chtěl jen peníze a další to dělal z politického přesvědčení.
-Autor si měl poslechnout i exilové vysílání V+W. Zjistil by, že bylo podobně primitivně propagandisticky pokleslé. Už z něj šlo vytušit, že po válce se budou lidé kteří žili v protektorátu dělit na ty co válku nepřežili, kteří budou uznáni za hrdinné odbojáře, a ty co přežili, kteří budou čelit obviněním z kolaborace třeba jen proto, že dělali nadále svou práci. A pak na vládnoucí elitu exulantů. Veršíky typu "Hácha, Hitleruv brácha, v krvi se máchá..." jsou zcela stejně ubohé jako protektorátní skeče a také jsou jejich autoři nepřímo zodpovědni za smrt nevinných. Také by v nich slyšel hlásání nenávisti ke všemu germánskému. A kdyby se podíval třeba na protijaponskou propagandu z USA, tak by zjistil, že má stejný obludný rasový rozměr, jako Německá protižidovská propaganda.
-Poslední, ale zcela zásadní výtka je absolutní nepochopení složitosti doby. Autor má přístup na úrovni poválečného lidového soudu, kdy jakoukoliv nelichotivou poznámku na adresu E. Beneše okamžitě odsuzuje jako "oplzlou", nechutnou, vlastizrádnou atd. Jako by mu vůbec nebyla známa složitost doby, a kontroverznost jednání E. Beneše, který nejprve vedl Československo ostře konfrontačním protiněmeckým kurzem, aby následně utekl, a nechal národ i jeho představitele postavené před nutnost spolupráce s Německem, ještě uznal prezidenta Háchu, aby si pak následně o 21 měsíců později po napadení SSSR v Londýně vzpomněl, že Československo nikdy nezaniklo, a on je jeho prezidentem. Tím udělal ze všech politiků, státních zaměstanců, ale i jiných významných osobností v protektorátě zločince, a zcela je vyloučil z poválečného politického vývoje. Zároveň velmi rychle eliminoval z exilových struktur nekomunisty jako Lva Prchalu, Sergeje Ingra či Milana Hodžu a zavedl absolutní orientaci na sovětský svaz, kterou stvrdil smlouvou v roce 1943. Vše završil v roce 1945 Košickým vládním programem, který zakázal pravicovou opozici a přinesl znárodňování. Tím byla otevřena cesta k eliminaci pravicové demokratické opozice v letech 1945-1948 pod záminkou obvinění z kolaborace v době protektorátu a totálnímu ovládnutí politického prostoru komunisty. Bohužel, politické procesy nezačaly až po vítězném únoru. Autor by se měl seznámit i s osudem Vojty Beneše, poslance, kterého bratrova prokomunistická politika vyhnala do exilu.

Pro srovnání je dobré si uvědomit, že takzvaně vítězné Československo pod vedením Beneše dopadlo mnohem hůře, než prohitlerovské Finsko, Španělsko či Portugalsko. Protektorátní politici byli tím, že pozbyli uznání spojenců, zcela odstavena od jakékoliv možnosti vyjednávání podmínek a Benešova exilová vláda byla tak závislá na podpoře komunistů, že po anexi Podkarpatské Rusi sověty v roce 1944 se zmohla jen na zavedení cenzurního zákazu používání označení Podkarpatská Rus. A tyto nechutnosti pan autor zjevně nevidí.

Posměšky protektorátní propagandy na adresu Beneše, že národ opustil a nezáleží mu na jeho osudu, hlavně že on získá zpět funci, třebas jako sovětský gubernátor, bohužel nemohu hodnotit s autorem jako oplzlou propagandu, ale spíše jako celkem trefnou předpověď budoucího vývoje.

Zajimavosti:
-kniha se vyprodávala v levných knihách za 69Kč
-Autor knihy napsal v roce 2016 rozhlasovou hru na téma tvorby skečů, kde rozsáhle využívá originální texty a písně skečů (právě ty neuveřejněné výše uvedené jako Rudá nemoc a Jeli tudy komedianti), prokládá to krátkými smyšlenými dialogy, kde bez důkazů některé osoby stylizuje do rolí podporovatelů odboje a vlastenců a jiné do rolí úlisných kolaborantů vyhledávajících prostitutky. Dost absurdní je důraz autora ve scénáři na komolení české výslovnosti přehnanými německými výrazy a přízvukem - je to zcela stejný výrazový prostředek, jaký používaly původní skeče ve vztahu k židům. Postavy záměrně komolí českou výslovnost, používají německá slova, ale zcela nepřirozeně tak, že německy používají pouze jednoslovné krátké proklamace, aby tomu český posluchač rozuměl. Radek Žitný si tak napsal vlastně ještě jedenu stejně pokleslo rozhlasovou hru, kde místo vykrádání V+W+J vykrádá ErJé a Opluštila a místo o židy se zcela stejným způsobem otírá o Němce, až na to, že se ani nepokouší o vtip a nepřináší do ní vůbec žádnou vlastní kreativitu, jen rozsáhle opisuje. 90% textu jsou jen přetištěné skeče, zarámované pár slovy. Zajímavé je, že ve hře tvrdí, že ErJé se stal po Válce v USA bohatým podnikatelem. Staví to tam jako fakt, přičemž v knize o tom není ani zmínka, a jiné prameny k tomu také nejsou.