Syn větru a prsatý muž přehled

Na Formánkovi oceňuji hlavně upřímnost, se kterou píše (ačkoliv mně právě z tohoto důvodu nesedí er-forma a pseudonym David). Nebýt závěrečné katarze, přijetí PANTA RHEI, tak by mě kniha spíš hodně vytáčela. My se můžeme měnit a tradiční společnosti ne? Vždyť je to mimo jiné právě turismus, který deformuje (mění) tradiční život zapadlých komunit. Kdyby dnes přijel po 60 letech Američan na Valašsko, oblečený v beránčím kožichu a v klobouku z choroše a byl by zklamaný, že tradice už jsou k vidění jen v rožnovském skanzenu a že se za ně se platí - co bychom si o něm mysleli? Jedu do divočiny a se*e mě, že tam potkávám jiné turisty? Pozorovatel ovlivňuje a mění pozorované a nesmí nad tím plakat. Přeju autorovi, aby ho cesta utvrdila v jeho závěrečném rozhodnutí, protože mám pocit, že všem "svým ženám" něco dluží.

23.08.2021

"Možná je člověk jako strom a ostatní lidé jsou jako řeka, která ho zrcadlí."
Po Mluviti pravdu jsem trochu zklamaná. Občas jsem měla potíže se orientovat v osobách, na můj vkus měly moc přezdívek. Z knihy si odnáším nostalgický pocit, že nic netrvá věčně. Shodou okolností jsem před krátkou dobou navštívila litomyšlské Portmoneum, malby na zdech mi zapadly do Formánkova příběhu. Náhody neexistují.