Syn větru a prsatý muž přehled
Josef Formánek
Prsatý muž série
< 2. díl
Prsatý muž se po osmi letech vrací na ostrov Siberut a zjišťuje, že se v mnohém změnil, stejně jako jeho život. Jedinečný příběh o změně tak velké, že si ji jen těžko dokážeme představit. Kdo je Syn větru a jak ovlivnil příběh Davida Zajíce? Kniha je věnována místům a bytostem, jež zmizely,a láskám, co zůstaly. Pokračování bestselleru Prsatý muž a zloděj příběhů.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Syn větru a prsatý muž. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (38)
"Možná je člověk jako strom a ostatní lidé jsou jako řeka, která ho zrcadlí."
Po Mluviti pravdu jsem trochu zklamaná. Občas jsem měla potíže se orientovat v osobách, na můj vkus měly moc přezdívek. Z knihy si odnáším nostalgický pocit, že nic netrvá věčně. Shodou okolností jsem před krátkou dobou navštívila litomyšlské Portmoneum, malby na zdech mi zapadly do Formánkova příběhu. Náhody neexistují.
Knížka se mi líbila. Po Zloději příběhů se to četlo moc hezky ale doléhala na mě ztoho ta smutná realita.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Syn větru a prsatý muž v seznamech
v Právě čtených | 5x |
v Přečtených | 307x |
ve Čtenářské výzvě | 18x |
v Doporučených | 13x |
v Knihotéce | 89x |
v Chystám se číst | 45x |
v Chci si koupit | 10x |
Štítky knihy
cestopisné příběhy české romány
Autorovy další knížky
2014 | Úsměvy smutných mužů |
2008 | Mluviti pravdu |
2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
2016 | Dvě slova jako klíč |
2011 | Umřel jsem v sobotu |
Na Formánkovi oceňuji hlavně upřímnost, se kterou píše (ačkoliv mně právě z tohoto důvodu nesedí er-forma a pseudonym David). Nebýt závěrečné katarze, přijetí PANTA RHEI, tak by mě kniha spíš hodně vytáčela. My se můžeme měnit a tradiční společnosti ne? Vždyť je to mimo jiné právě turismus, který deformuje (mění) tradiční život zapadlých komunit. Kdyby dnes přijel po 60 letech Američan na Valašsko, oblečený v beránčím kožichu a v klobouku z choroše a byl by zklamaný, že tradice už jsou k vidění jen v rožnovském skanzenu a že se za ně se platí - co bychom si o něm mysleli? Jedu do divočiny a se*e mě, že tam potkávám jiné turisty? Pozorovatel ovlivňuje a mění pozorované a nesmí nad tím plakat. Přeju autorovi, aby ho cesta utvrdila v jeho závěrečném rozhodnutí, protože mám pocit, že všem "svým ženám" něco dluží.