Psí hřbitov a jiné kratochvíle přehled

07.05.2019

Knihu jsem si loni vybrala v nádražní knihovně v Přerově, kde mě zaujala svým názvem a i podle náhodné listování vypadala, že by mohla být čtivá. Měla jsem však s sebou na dočtení ještě jinou knihu, a tak jsem tenkrát stihla z knihy Psí hřbitov přečíst jen předmluvu od Heleny Šmahelové. Pak jsem knihu na dlouho odložila. Dost možná, že k tomu přispěl i fakt, že kniha měla dosud na DK jediné hodnocení, a to v kategorii "odpad". Dokonce jsem si ji zapsala do čtenářské výzvy jako knihu od autora, jehož jméno a příjmení začíná na stejné písmeno, ale posléze jsem namísto ní přečetla Chlapce na dřevěné bedně od Leyona Leysona.

Minulý týden jsem si ale řekla, že mi kniha zabírá příliš místa na polici v knihovně a že je nejvyšší čas poslat ji znovu "do oběhu". Jelikož výtisk měl originál nálepku projektu kniha ve vlaku, bylo jasné, jaká forma oběhu by byla nejvhodnější. A protože se do nádražní knihovny dostanu jen jednou za čas (vlakem jezdím hodně, ale především ze a do stanic, kde knihovna není) a nejbližší cesta do města s nádražní knihovnou připadla na dnešek, vrhla jsem se na knihu, půl přelouskala cestou z práce a přes víkend, druhou půlku dnes cestou na dovolenou. Dočetla jsem asi 20 minut před příjezdem do Českých Budějovic, kde jsem knihu uložila do police tamní nádražní knihovny. Jsem zvědavá, na jak dlouho – v Budějicích totiž bývá o knížky rvačka. Třeba přece jen bude víc lidí, kterým knížka alespoň něco dá, podobně jako mně.

Knížka vyšla až po smrti autora a k tisku ji připravily dvě redaktorky, s pomocí poznámek s plány na knihy, které již autor nezrealizoval. Drtivá většina próz však byla na sklonku 1. světové války a krátce po vzniku 1. republiky zveřejněna v novinách či časopisech. Patrně šlo o sloupky a komentáře dosti populární, když vycházely pravidelně.

Zprvu jsem nechápala - nechápala jsem, jak to někomu něco mohlo říkat, ale hlavně jsem nechápala, o čem autor píše. Texty mi připadaly zbytečně vyumělkované (i na 1. polovinu 20. století) a že se z nich vlastně čtenář nic nedozví. A to přitom první oddíl knihy, nazvaný "Z válečného zápisníku" obsahuje prózy vztahující se k 1. světové válce, kde by člověk čekal cokoli, jen ne texty nejasného obsahu. Povídkou s pěkným a čitelným poselstvím pro mě byla hlavně "Příběhy psa". Ve válce netrpí jen lidé, ale i zvířata, která nic nezavinila. Přestože nic nechápou, snaží se přežít, a dál to nejlepší těm, které milují. Když jsem se nad oddílem podrobněji zamyslela, došlo mi, že v té povídce jsou témata, důvěrně známá i dnes. V některých jiných prózách figurují různá jména a průpovídky, k nimž patrně ve své době nebylo nezbytné žádné vysvětlování, ale dnes by člověk k pochopení potřeboval hlubší znalosti příslušného historického období, zejména pokud jde o politiku a kulturu. Je to asi podobné, jako kdybychom dnes vystříhli z novin komentář k nějakému aktuálnímu tématu, třeba se jménem odstupujícího ministra a hodnocením jeho činů a dali to přečíst lidem za několik desítek let. Asi by také mnohé nechápali. A další věc – v mnoha prózách J. Johna se projevuje tu jemná, tu břitká ironie, opět obtížněji pochopitelná, když neznáme kontext próz.

Druhý oddíl nazvaný "Očima zpravodaje" obsahuje autorovy prózy z jeho pobytů v Německu a zejména ve Francii. Někde je líčena spíše atmosféra zemí a jejich měst, děj u těchto próz většinou nenajdete. Na mě nejvíc zapůsobily prózy "Auta a "Dvojí vidění" věnované Paříži. Zejména první povídka je velmi sugestivní, takže jsem měla pocit, že jsem se do Paříže 20. let 20. století skutečně přenesla.

Třetí oddíl s názvem "O lidech a kratochvílích" bude asi většině dnešních čtenářů nejbližší. Na pozadí próz ze života lidí za 1. republiky se zrcadlí závažná témata jako chudoba, čest a další. Tato část je podle mě také nejvíce nabita emocemi - např. povídka Ramses. Nejsympatičtější mi byla povídka "Olivový olej", kde na drobné rodinné zápletce autor ukazuje, že není třeba mít vše a že to, co je dobré pro jednoho (člověka nebo národ), nemusí být dobré pro druhého, že přejímání novinek bez rozmyslu nás nikam dál neposune, někdy právě naopak.

Čtvrtý oddíl opět obsahuje prózy se zřetelným zobecněním dobových problémů. Překvapivá pro mě byla např. povídka s výčtem památek, které byly v prvních letech nové republiky zničeny - ve jménu svobody, budování potřebnějších staveb než jsou zámky či altánky a dalších "ušlechtilých cílů". Je pozoruhodné nejen to, jak se historie opakuje, ale i to, že se na události staré jen několik málo desítek let velmi snadno a rádo zapomene.

Některé prózy ze 3. a 4. oddílu jsou i dnes do té míry aktuální, že jsem si říkala "No Jaromíre, kdybys to viděl dnes...".

Víc už neprozradím – přečtěte si to :-).