Psí park přehled

10.12.2023

(SPOILER) Z toho, co jsem od Oksanen četl, mi Psí park nejjasněji řekl: tohle chceš číst, tady je příběh, tady je "román pro ženy", ne snad hloupá, ale celkem straightforward poutavá četba. Jenže... Jako by pak prostě všechno šlo špatným směrem. Rádoby drsná zakončení kapitol "...ale víc se dozvíme až po reklamě". Napětí, strach, šílenství (Darjino), které je víc vyjadřované než budované, následky jakoby přebývají nad příčinami. To, čím byste se chtěli probrat, se přejde hopem. Místo toho se naše hrdinka musí stokrát znova bát, abychom na to náhodou nezapomněli. Klíčovou, stále omílanou vraždu Oksanen popíše v brilantní, sofistikované ambivalenci, jen aby ji pak zredukovala na samozřejmou vypravěčskou pravdu. Takové je to celé. Formou zpovědi tvrdohlavě odbitá osobní pravda. Proto se samozřejmě také de facto nic nedozvíme o Romanovi jako Romanovi. Hrdinka se zabije prakticky sama, prostě je o tom všem přesvědčená. Je tedy vyšinutá? Tam by opět chyběl podklad. Ale tragikomedie to je. Je to příběh vyhýbání se následkům až do téhle nejabsurdnější, sebedestruktivní polohy. Myslím, že by bylo vlastně docela snadné přesvědčit mě, že to je právě její geniální obraz. Samotná kniha ovšem končí utopená v téže bažině. Chce být jistá, úderná, a je spíš povrchní a vyhýbačná. (Ať jenom nereju, hrdinčina morální masokostnost je přesvědčivá, podobně jako ve Stalinových kravách. Jenže to je snad jediné podstatné sdělení, které mi moje mysl povolila nerozporovat a blaženě překlápět z papíru do sebe. Jinak naopak v závěru svítí každá kontrolka. Přesně ten stav, do něhož beletrie nesmí člověka uvést...)