Queen - největší ilustrovaná historie králů rocku přehled

30.11.2019

Ano, jsem už starý... Jsem starý a nejvíce si to uvědomuji, když si vzpomenu na svoji milovanou kapelu Queen. Zamiloval jsem se do ní někdy v šesté třídě základní školy (to mi bylo 11 let), kdy jsem si nahrával z magnetofonových kotoučů z Francie (od spolužáka, který do naší třídy šťastně propadl, díky Mirku) na kazety Emgeton písně z alba Jazz. Poslouchal jsem Mustaphu, Fat Bottomed Girls ( to jsem ještě díky výlučné výuce ruštiny na českých školách netušil, že jde vlastně o "prdelaté holky") a Bicycle Race (aniž bych tušil, jak mě o pár let později nadchne rozkládací plakát k této písni vložený v originální vinylové nahrávce, kterou jsem si zasloužil překážkovým úprkem přes lavičky na černém trhu u Janáčkova divadla v Brně, kde tato deska stála tehdy doslova strašidelných 450 korun, což byla pro mnohé z nás v té době téměř půlka měsíčního platu a aniž bych chtěl prozradit zbytečně mnoho, rozhodně tento dnes již raritní plakát doporučuji milovníkům krásných nahých cyklistek). V roce 1983 jsem si dovezl z Rakouska LP desku Queen II (Black and White Side) a chtěl se rozdělit o svoji radost se spolužáky. A víte co? Ještě v roce 1983 nikoho z nich nějaká skupina Queen naprosto nezajímala. Kritik Dorůžka ji zmínil okrajově v Ecyklopedii populární hudby jako nijak zvlášť zajímavou skupinu vycházející z tradice britských kupletů a opery a věnoval jí pouhé čtyři řádky. Kde by mě v té době napadlo, že Freddie Mercury bude jednou prohlašován vědci za zpěváka s nejlepším hlasem v historii rocku. Pak přišel odporně taneční LP opus Hot Space a pravověrní rockeři se mi na střední za poslech tohoto alba lehce, ale výmluvně vysmívali. A Works? "Radio Ga Ga" a "I want to break free" ovládly hitparády a středoškolští rockeři by mě nejspíš zavraždili, nebýt mého souběžného poslechu alb AC/DC, Judas Priest a úchvatného Powerslave od metalově novovlných Iron Maiden. Ale upřímně, byť by jste byli stokrát skalním metalistou, úžasné Queen nešlo (i přes jejich úlety do disco světa) nemilovat. Paradoxně ovšem teprve díky těmto (rockery celkem upřímně nenáviděným) disco hitům zaznamenala skupinu Queen alespoň okrajově i česká mládež. Teprve po smrti Freddie Mercuryho v roce 1991 (mimochodem ve stejný den se mi narodil první potomek) vypukla dodnes trvající uznalá Queenmanie. Těší mě to a jsem rád, že jsem už jako školou povinné dítko osvědčil tak dobrý vkus, že jsem rozpoznal navzdory dobovým trendům kvality této kapely a mám ji rád už krásných 40 let. P.S. Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl umět zpívat alespoň z poloviny tak dobře jako Freddie. V letošním roce uvolnila skupina Queen oficiální verzi aplikace, která umí srovnat váš zpěv se zpěvem Freddieho Mercuryho. Rozechvěle zkouším We Are The Champions a hle...shoda 73 procent. Odcházím spát dokonale šťastný. Jak bych mohl zrovna já nedoporučit tuto krásnou knihu? P.P.S. Na Népstadiónu v Maďarsku jsem byl a Freddieho naživo na vlastní oči viděl. Co víc si mohl puberťák ze socialistického Československa přát? A to tvrdím i s plným vědomím faktu, že tam tenkrát nějaký debil hodil mezi fanoušky cihlu, která dopadla jen pár metrů ode mě a naštěstí nikoho nezranila. Asi takhle... debilové byli, jsou a budou, ale Queen nám to vždycky tak nějak pomáhali lépe snášet.