Racek přehled

18.08.2023

I když není Malý princ pohádkou pro děti, Jonathan Livingston Racek mi přišel tak trochu jako Malý princ pro starší. Malého prince zbožňuji, ale Racek mi moc nesedl, jakkoliv jsem si přál, aby se mi líbil, protože mi ho vždy všichni doporučovali. Hlavní myšlenky jsou jasné - naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který nás povede na cestě k dokonalosti, za štěstím; nenechat se semlít davem a konformitou; jít si vždy za svým, neklást si žádné meze a být volný a svobodný, k čemuž nepotřebujeme nic božského či ďábelského, stačí se jen obrátit do svého vlastního nitra, a vnímat sebe jako myšlenku, která osvobozena z těla nezná žádné hranice v prostoru a čase. Myšlenky určitě dobré, jen jsem měl trochu problémy se stylem, kterým byly podány.

Nejvíce na mě ale zapůsobila čtvrtá kapitola, v níž Hejno již přijalo svobodu a objevy Jonathana, ale stejně jako byly nepřístupné pro Hejno kdysi, protože jeho způsoby zavrhovalo a vyhánělo a byli příliš slepí, aby je viděli kvůli své materiálnosti, postupně se stávají znovu slepí, ale tentokrát tím, jak kolem těchto obyčejných neobyčejných poselství vytváří posvátnou a božskou auru, která jim brání vnímat cokoliv jiného a uvědomit si, že tuto auru mají sami v sobě a že Jonathan nebyl ničím výjimečný. To byla pro mě nejhezčí část knihy. Lze ji chápat nejen jako podobenství s naším světem a společností, ale také i jako vývoj různých náboženství a ideologií, které se dalším vývojem jen čím dál tím více vzdalují od původního poselství, protože dochází k neustálému zkreslování jeho podstaty.