Renesance: historické scény přehled
Joseph Arthur de Gobineau
Soubor pěti divadelních her odehrávajících se v renesanční Itálii. Titulními hrdiny jsou Savonarola, Cesare Borgia, Julius II., Lev X. a Michelangelo. Autor složil z jednotlivých scén velkolepé panorama Apeninského poloostrova v letech 1492-1560. Na scéně se objevují jak ikonické osobnosti italské renesance, jako byl Machiavelli, Raffael či Leonardo, tak méně známé postavy, například kondotiér Anguillara či kardinál Alidosio. Spis zalidňují filosofové, malíři, sochaři, tyrani, kondotiéř, ikardinálové, papeži i básníci a vedle nich fiktivní postavy sedláků, vojáků a řemeslníků. Hrabě Gobineau věnoval dílo, dokončené ve Švédsku, své životní přítelkyni hraběnce de la Tour. Předkládá v něm obraz činorodého lidství, které se zrodilo s koncem středověku. Stal se tak inspirátorem konzervativních pravicových myslitelů 20. století.... celý text
Literatura světová Divadelní hry Historie
Vydáno: 1925 , Alois SrdceOriginální název:
La renaissance: scènes historiques, 1877
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Renesance: historické scény. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Renesance: historické scény v seznamech
v Přečtených | 3x |
v Doporučených | 1x |
v Knihotéce | 4x |
v Chystám se číst | 2x |
v Chci si koupit | 3x |
Štítky knihy
renesance divadelní hry Itálie Michelangelo Buonarroti, 1475-1564 Borgiové Medicejové historická dramata
Autorovy další knížky
1942 | O nerovnosti lidských plemen - díl druhý |
1925 | Renesance: historické scény |
1929 | Šťastný zajatec |
1942 | O nerovnosti lidských plemen - díl první |
1905 | Asijské novelly (I., II., III.) |
Arthur hrabě de Gobineau patř k autorům, kteří člověka přimějí říci „Wow" – nad šíří a smělostí svých koncepcí. Nic podobného „Renesanci" jsem nikdy neviděla. Usuzuji, že je pojata jako drama knižní, podle toho, že na divadle by bylo stěží možné ji provést. Jako čtenáři z kraje 21. století mi ale okamžitě vnukla nápad, že jde vlastně o scénář filmový, ne divadelní, sepsaný dlouho před vynálezem filmu. A skutečně by to byl úžasný materiál pro sérii velkofilmů.
Síla téhle práce určitě netkví v literární formě (místy mi připomínala Františka Zavřela), a proto jsem schopná pochopit, že před mým hodnocením měla asi 31 %. Uškodil jí také silně archaizující překlad. Jak už jsem psala, spočívá v koncepci. Hraběti de Gobineau se podařilo vystihnout renesanci v desítkách a desítkách malých scén – s většinou postav, jež kmitly na scéně, se už v díle nikdy nesetkáme. Kolem čtenáře proplyne 70 let: od vrcholné renesance počínající příchodem bratra Savonaroly do Florencie, kdy jsou Michelangelo a Machiavelli mladíci a jejich síly se teprve rozvíjejí, po odkvétání a uvadání epochy za vlády Filipa II., kdy Michelangelo a Machiavelli umírají. Zažije šest pontifikátů (Alexandr VI., Pius III., Julius II., Lev X., Hadrián IV. a Kliment VII.), tři francouzské krále (Karla VIII., Ludvíka XII., Františka I.), celé italské války, německou reformaci i sacco di Roma. Prožitek renesance na vlastní kůži, který mi konečně vštípil její chronologii, když teď získala měřítko lidského života.
A co všechno se tu čtenář dozví o malířích, sochařích, filosofech, básnících, kondotiérech, kardinálech, papežích, králích, bankéřích a politicích! Jak jemný a podstatný má hrabě postřeh! Jakou skoro nadlidskou šíři záběru, kterou už na jeho Eseji chválil V. Černý! Jaký smysl pro malebný detail! Jak výborně vystihl autoreflexi renesance!
Nemohla jsem dát knihu z ruky, jako by mi k ní přirostla, a nosila jsem ji všude s sebou, ačkoli bylo mé vydání v převazbě značně těžké. Když jsem ji dočetla, teskním po ní. Uvítala bych dalších 300 stran. Ještě před koncem už jsem pocítila radost z představy, že si ji za nějakou dobu přečtu znovu. Zařazuji mezi „Doporučené", autora dávám do „Oblíbených" a hodnotím plným počtem hvězd. Četla jsem Burckhardta, Garina i Burka a všichni byli famózní, ale renesance je pro mě ode dneška už Gobineau.
A ještě jak jsem se ke knize dostala. Hraběte Gobineaua by měl, jak jsem usuzovala, přečíst každý surhumanista. „Esej o nerovnosti lidských ras" je však takřka nesehnatelný, a tak jsem si nastudovala jeho parafrázi v „Rasismu" od V. Černého. Tam mě zaujaly citace z jiných Gobineauových děl, a jelikož renesanci miluji nade všechno ostatní, vybrala jsem ji k další četbě. Trochu jsem váhala vzhledem k tomu, jak špatné hodnocení tu dostala, ale největším doporučením pro mě bylo, že patřila k oblíbeným dílům biskupa Kepplera. Uměleckému vkusu tohoto muže bezpodmínečně věřím. Při čtení jsem se chvíli podivovala tomu, proč v ní velký rottenburský biskup našel takové zalíbení, ale na konci druhé hry mi přišlo, že úroveň prudce stoupla a pak už se udržovala na uspokojivé výši po zbytek knihy.