Rhizomy přehled
Marek Torčík
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/325412/bmid_rhizomy-dzr-325412.jpg
5
14
14
Rhizomy Marka Torčíka jsou mezibytím uvnitř jazyka. Rozostřením. Vzájemnou propleteností vzpomínek a slov. Francouzský teoretik dvacátého století Gilles Deleuze rozlišuje dva druhy myšlení: rhizomatické a arborescentní (stromové). Ve své práci Tisíc plošin uvádí: „Rhizome nemá žádný začátek ani konec; je pořád uprostřed, mezi věcmi, mezibytí, intermezzo. Strom je odnož (synovství, vyrůstání z), rhizom je však spojení, aliance…“ Marek Torčík k tomu dodává: „když řeknu lehá a něha, v hlavě / hashtagy jemných nuancí / #signifier #signified // binární vztahy/rhizomy? // větná fragmentace: / slovo utterance představuje otevřený systém / neideální. rozmělněný stav / slovní entropii: “... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Rhizomy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Rhizomy Marka Torčíka jsou světem nelehkého vědomí o jakémsi předzačátku, ale i předkonci světa, ve kterém nevíme, jak žít. Uzavření, unavení, ale jaksi ještě pospolu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Rhizomy v seznamech
| v Přečtených | 12x |
| v Knihotéce | 4x |
| v Chystám se číst | 11x |
| v Chci si koupit | 5x |
Lidé ve sbírce jako by se stále míjeli, nerozuměli si – když někdo pleje rostliny mezi kachličkami, jinde se mluví o ebole a migraci (absolutní kontrast lokální a globální skutečnosti). Hodně silně vnímám jmenované "mezibytí" v anotaci, ať už při tematizaci tělesnosti ("tady všude končí části těl / propustné hranice"), řeči či v jazykové rozkročenosti mezi jinými kontinenty. Právě cizí jazyky, společně s odbornou terminologií, dávají sbírce mnohdy jakýsi odosobnělý ráz. Subjekt mizí, objevují se výčty, pak se opět zjeví v jiné osobě. Bližší jsou mi básně, kde převažuje civilnější tón, třeba hned první báseň z botanické zahrady. A taky poslední "domovní" básně!
I.
vzbouzet se do snů jako na jaře
možná, že domov je, kam se vracíš
vidíš ho ve všech zbytcích zim –
vlhkem zprohýbaná zrcadla
vzala svou jistotu a vylila ji v pláč
když támhle za výlohou něco tiše prasklo
rozdrásala tělo do krve
vítr
se prohání domem jako po poli
chce zpřelámat kosti
chce zatáhnout věty pod povrch
ale teď už to jaksi nejde
(s. 47)