Rilla z Ingleside přehled

11.05.2021

"Our sacrifice is greater than his," cried Rilla passionately. "Our boys give only themselves, We give them."

Očekávala jsem, že tahle kniha bude jiná než ty předchozí, ale tohle... tohle jsem nečekala. Myslím, že jediná kniha, u které jsem brečela víc byla "Odvedu vás do Sierry Madre" a vlastně... celkově se mi tyhle dvě knihy spojily už během četby, přestože reálně spolu nemají moc společného.

"... I wanted to get out of the world where such a thing could happen - shake it accursed dust from my feet for ever. Then I knew I had to go."

Tahle Walterova věta totiž přesně vystihuje pocity, které jsem během Sierry Madre měla. V "Duhovém údolí" ani "Anně z Inglesidu" mi žádný z malých protagonistů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, ne že bych je neměla ráda, ale neměla jsem oblíbence... V téhle knize si mě ale Walter naprosto získal, způsob, kterým přistupoval k válce mi byl velmi blízký (na rozdíl třeba od Jema nebo Kena) a.... zkrátka uf...

"I'm going to fight for the beauty of life, Rilla-my-Rilla - that is my duty."

Navíc je Rilla skvělá protagonistka, mám pro tenhle druh vývoje vlastně hroznou slabost. Rilla mi připomínala Taťánu z "Měděného jezdce" (Od Paulliny Simons, přičemž tedy Rillu mám radši) nebo Sansu ze Hry o trůny. Její vývoj byl nádherný. Zdejší komentátoři její podobnost s Annou popírají, ale dovolím si nesouhlasit. Rilla ze začátku je Anninou horší verzí, je vším tím, co mě na mladé Anně rozčilovalo (zajímá se především o svůj vzhled), ale dotahuje to dál a navrch přidává důsledky toho, že vyrostla v milující rodině (zatímco Anna se jako sirotek musela ohánět). Celá ta proměna je navíc krásně napsaná, nestane se v okamžiku, probíhá průběžně a na konci... No, autorka se mi zkrátka trefila do vkusu.

"We are told to love our enemies, Susan," said the doctor solemnly.
"Yes, our enemies, but not King George's enemies, doctor dear," retorted Susan crushingly.

Až teď mi došlo, že se mi podařilo elegantně uhnout od první myšlenky, kterou jsem chtěla celý komentář začít... Tohle je totiž kniha o válce velmi odlišná od většinového proudu. Týká se totiž lidí, od kterých je "válka daleko" a kterých se "netýká". Samozřejmě, že se jich týká, ale... však vy víte, jak to myslím. Ukazuje utrpení války těch, na které se často zapomíná, těch, kteří jsou bezmocní a jen čekají na zprávy. Maud nám ukazuje celou škálu válečných zkušeností a smutků. Možná, že i kvůli tomu se kniha některým zdá rozplizlá, ale mě to vlastně vůbec nevadilo. Občas mi přišlo, že Maud některou linku pozapomněla, ale víceméně se jí dařilo je všechny znovu zapojit (lépe než v předchozích dílech). Po mých stescích v předchozích dílech cítím, že je nutné přidat i tuto citaci, abyste pochopili, co že jsem to celou dobu chtěla, protože Maud - s určitým zpožděním - doručila.

"We can't stop him," said Mrs Blythe, chokingly. "Oh, Gilbert!"
Dr Blythe came up behind his wife and took her hand gently, looking down into the sweet grey eyes that he had only once before seen filled with such imploring anguish as now. They both thought of that other time - the day years ago in the House of Dreams when little Joyce had died.

Emoce jsou zkrátka po celou dobu vysoké a... bravo. Zároveň do toho ale Maud zvládla propašovat svůj specifický humor, takže o smích taky není nouze. (Což výborně stimuluje pocity postav - jak se v takovémhle čase vůbec můžu smát?)

"...yes, and even enjoy life by times. There are moments when we have real fun because, just for the moment, we don't think about things and then - we remember - and the remembering is worse than thinking of it all the time would have been."

Někdy je kniha kritizována jako příliš nacionalistická, pro-válečná a germanofobní... Ano, částečně, na druhou stranu, co jste u knihy napsané v této době čekali? Navíc si nemyslím, že je pro-válečná. Část knihy to tak vypadá, pacifista je lynčován (i když se zdá, že za pacifistou se tu spíš skrývá německý sympatizant), mladíci jsou z války nadšení. Upřímně mi to bylo trochu nepříjemné... ale celá kniha přece končí úplně v jiném tónu.

"I've seen enough war to realize that we've got to make a world where wars can't happen."

A znovu je tu ten smutný poddtón. Protože tenhle nový svět se do teď vystavět nepodařilo a Rilla (a s ní my všichni) ve svém poslání selhala.

"I've won my own freedom here - freedom from all fear. I shall never be afraid of anything again - not of death - nor of life, if, after all, I am to go on living. And life, I think, would be the harder of the two to face - for it could never be beautiful for me again. There would always be such horrible things to remember - things that would make life ugly and painful always for me. I could never forget them."

P.S. Tohle není poslední díl, to je "The Blythes Are Quoted", které Maud napsala těsně před svou smrtí a v úplnosti vyšel až nedávno. I když se zřejmě jedná spíš o něco jako povídkovou sbírku a básně...

23.01.2021

„Ja by som ho chcel premeniť na dobrého človeka – veľmi dobrého človeka – a naraz, keby som mohol. To by som urobil. Nemyslíte, pani Blythová, že by to bol najhorší trest zo všetkých? (...) Keby sa premenil na dobrého človeka, pochopil by, aké hrozné veci napáchal, a cítil by sa strašne a bol by taký nešťastný, ako pri žiadnom inom treste.“

„Nikto, koho sa dotkla táto vojna, nemôže byť tak isto šťastný ako predtým. Ale myslím, sestrička, že to bude lepšie šťastie, šťastie, ktoré sme si zaslúžili. Boli sme šťastní pred vojnou, však? S domom, ako je Ingleside, a s rodičmi, akých máme my, sme nemohli nebyť šťastní. Ale to šťastie bolo darom života a lásky... nebolo v skutočnosti naše... život si ho mohol každú chvíľu vziať späť. Ale už si nebude môcť vziať šťastie, ktoré si zaslúžime na ceste našich povinností.“

Krásna bodka za sériou o Anne zo Zeleného domu. V tomto románe sa z nej už síce stala okrajová postava (prím, ako napovedá aj názov, prevzala jej dcéra Rilla), nemyslím si však, že by to knihe ubralo na čare. Typický lucymaudmontgomeryovský humor a láskavý pohľad na svet ostali prítomné (nikdy by som neverila, že sa budem zo srdca smiať pri románe, ktorého dej sa odohráva v čase prvej svetovej vojny) a celá kniha je prešpikovaná úsmevnými (polievková misa, noc pri majáku, rozlúčka pri mesiaci...) i dojemnými (Walterov list, Rilline obety a sebazápory) scénami, a tiež skvelými postavami (mojim favoritom je gazdiná Zuzana).

Rilla síce nie je „dávna Anna“ (ako avizovala slovenská anotácia), celkom určite je to však plnokrvná literárna postava, ktorej príbehu sa oplatí dať šancu.