Rozhovory přehled

12.04.2016

Úryvky:

Ptáte se, z čeho pramenila naše záliba v těchto stavech [mluví o stavech uvolněného nevědomí – např. při automatickém psaní]. Je to velmi prosté. Nás na nich vášnivě zajímala možnost, již poskytovaly, uniknout omezením, jimiž je zatíženo bdělé myšlení. Jedno z těchto omezení, a sice to nejzávažnější, je podřízení se okamžitým smyslovým vjemům, které do značné míry činí z ducha hříčku vnějšího světa (chci říci, že za normálních podmínek vytváření představ se jen částečně dokážeme oprostit od toho, co máme před očima, co nám doléhá do uší atd.) a že z toho vznikají dojmy, které nezbytně musí pro svou parazitní povahu falšovat průběh ideace. Další a právě tak strohé omezení, které jsme pokládali za nezbytné setřást, je omezení, jímž kritický duch zatěžuje jazyk a obecně nejrůznější způsoby výrazu. (…) Tato pouta souvisela s logikou (velmi omezený racionalismus dbal na to, aby neprošlo nic, co nějak neoznámkoval), s morálkou (ve formě sexuálních a společenských tabu) a konečně i s vkusem, řízeným rafinovanými konvencemi „líbivosti“, které jsou snad nejhorší ze všech. Ten údajný kritický smysl jsme chtě nechtě zdědili jako všichni a konstatovali jsme, že v naší době má za úkol brzdit veškeré alespoň trochu závažnější intelektuální spekulace. Odmítali jsme jej pokládat za hlas „zdravého rozumu“, spíše jsme v něm spatřovali strašně otřelý „selský rozum“. Byli jsme zajedno v tom, že ten „kritický duch“, jemuž nás učili ve škole, je veřejný nepřítel č. 1.

Cítili jsme, že svět, který se přežil a žene se do zkázy, dokáže ještě chvíli přežít, pokud posílí svá tabu a rozhojní svá omezení – a my jsme se jim chtěli radikálně vyhnout. To vše by však bývalo jen pasivní: ve skutečnosti my jsme byli posedlí touhou rozvracet.

Především jsme měli spadeno na představy, jimž se přisuzovala posvátná cena, v první řadě to byla představa ƒ„rodiny“, „vlasti“, „náboženství“, nevylučovali jsme však ani „práci“, ba ani „čest“ v nejběžnějším smyslu toho slova. Zdálo se nám, že ty vlajky zakrývají špinavé zboží: měli jsme ještě v živé paměti lidské oběti, jež tito bohové vyžadovali a dosud vyžadují.

***
Je tam víc zajímavých míst, třeba když odpovídá, co je pro něj štěstí.

V prvním odstavci mě na první pohled zaujala ta distance od rozptylujících smyslů; chápu to, ale mám tendenci hledat autenticitu i v introspektivním soustředění na to „co mám zrovna před očima, doléhá mi do uší“. (Podobně to asi mám i se zvnitřnělou morálkou, beru ji jako součást sebe a nemám velkou potřebu se od ní distancovat – viz provokativní poslední odstavec.)