Rozhovory s priateľmi přehled

26.12.2024

Jak by řekl klasik: tuto knihu jsem dočetla jen proto, abych zjistila, co na ní ostatní mají. První setkání se Sally Rooney nebylo zrovna takové, jaké jsem si představovala a dost jsem přemýšlela, z jakého úhlu hodnotit tuto knihu. Podle toho, jakému publiku je určena, podle nadšených recenzí nebo čistě podle mého čtenářského vkusu? Čistě literárně mi to totiž přišlo velmi průměrné a kdybych nevěděla, jaký je kolem autorky hype, tak bych tuhle knížku nedočetla a upadla by v zapomnění. Styl psaní mi přišel takový podivně nevýrazný, postavy místy afektované a jindy zase apatické, pořád jsem čekala na nějaký zlom či co a nic se nedostavilo.
.
Pokud bych však po usilovném přemýšlení měla vyzdvihnout, co se autorce povedlo, tak určitě zachycení tápání hlavní hrdinky, její zvláštní těkavost ve vztazích a náladách, neukotvenost v životě, depky, sklony k sebepoškozování, tragické myšlenky (byť by mi to sedělo na dívku 15/16 let a ne na vysokoškolačku).
.
Co mě osobně lezlo na nervy byly pseudointelektuální řeči o kapitalismu, komunismu, společenských vrstvách, atp. Zdráhám se uvěřit, že Sally Rooney je hlasem současné mladé generace, která pouze kritizuje svět svých rodičů, ale jediné čím proti tomu bojuje je, že se nechce nechat zaměstnat, řeší jestli je monogamní či polygamní a pronáší věty typu "krajinomalba je fetišizace nedotčené přírody a je patriarchální a nacionální".

21.09.2024

(SPOILER) Rozporuplné pocity. Čte se to dobře, zase je to jak seriál. (Zní to, jako kdyby to bylo téměř napsáno jako scénář. Opět.) Je to iritující, v mnoha směrech, a nevím, jestli je to záměr. Postavy jsou víceméně všechny nesympatické. Vztah hlavní hrdinky s ženatým mužem postrádá vášeň, bylo mi nějak jedno, jestli spolu skončí nebo co se stane obecně. Je to banální (krásný slavný lidi, holka spisovatelka - jak originální, wow, milostné trojúhelníky ve středu zájmu, fancy destinace, pseudointelektuální rozhovory), depresivní (u málokterých jiných knih o mladých lidech v západní zemi jsem tak moc ráda, že žiju svůj život, a ne jejich. Tisíckrát může randit s nádherným hercem a jezdit do vily ve Francii, jsem tak moc ráda že nejsem ona.)
Na druhou stranu, je to zvláštním způsobem věrohodné a občas vám to dá podnět na přemýšlení. Jak se stále baví o politice a hrozně intelektuálních tématech, a připadají si díky tomu děsně nadřazeně, říkají si že jsou komunistky, ale vlastně jsou to jen takový řeči a nálepky, ne, že by to něco znamenalo. Jak se spolu s Nickem rozcházeli a zase dávali dohromady, jak to bylo něco komfortního, čeho se těžko zbavuje. Jak mezi sebou měli ten nerovný vztah, a hezky na tom šlo ukázat, že ačkoliv ona je ta aktivní, on stále má větší moc, a jeho pasivita je potom vlastně výmluvou, že se nemusí cítit špatně.
Ukázka toho, že se lidé a mladí lidé ve vyspělé společnosti cítí blbě, někdy bez zjevného důvodu, ostatním (i mně) to může připadat hloupé a zbytečné, ale děje se to, lidi nerozumí sami sobě a nevědí, kde se v nich berou ty sebedestruktivní sklony.
Takže vlastně nevím, jestli to bylo dobrý. Každopádně souhlasím s některou z předchozích komentujících v tom, že jsem si moc přála aby se Bobbi spustila s Melissou a pak měli všichni mezi sebou polyamorní vztah.
Jo, a jsem ráda, že tam fakt byly rozhovory. Stále bych ocenila aby jich bylo víc, místo vět typu "Bavili jsme se o válce v Íráku" by mě opravdu zajímalo slyšet tu konverzaci, ale furt lepší než Normální lidi.