Rozprava o metodě přehled

A je to stejně vždycky zajímavé číst dílo jednoho z těch filosofů, kteří zanechali opravdu hluboký otisk v dějinném vývoji. V tomto o to zajímavější, že je do značné míry oproštěn od antických autorů, s čímž se člověk setká jen velice zřídka.

Na první pohled člověka překvapí jak dobře se kniha čte. Jedná se o jednu více méně plynulou úvahu, při níž neměl autor žádnou potřebu intelektuálně exhibovat. Opravdu je to plynulý tok myšlenek, připomínající do značné míry výklad, který vám mnohem chytřejší kamarád předvede u píva.

Na stranu druhou je fakt, že je to filosofie „zastaralá“. A to čistě filosofická část je zastaralá méně, než ta, kde se autor pouští do dalších oblastí lidského poznání. Nejsou proto snad zajímavé ani závěry, kterých se Descartes dobírá – klasicky zmiňme karteziánský dualismus (objektu a subjektu), který je dosud živý a do značné míry si vybudoval neotřesitelnou pozici v dějinách filosofie a karteziánský kruh, který posud nenechává filosofy spát a to, upřímně, dost zbytečně, o tom tu už však bylo psáno a já nemám potřebu se tu opakovat. Zajímavá je opravdu metoda, nový přístup, který Descartes přináší a díky kterému se to značné míry stal otcem moderních věd.
Nemám však co dál zde psát, proto si zde dovolím pouze jednu delší citaci Slavoje Žižka, která dost dobře demonstruje životnost karteziánského subjektu:

„Západním akademickým světem obchází strašidlo, strašidlo karteziánského subjektu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny akademické mocnosti: newageovský obskurant (který by ,karteziánské paradigma‘ nejraději nahradil novým holistickým přístupem) i postmoderní dekonstruktivista (pro kterého karteziánský subjekt představuje diskurzivní fikci, účinek decentrovaného textového mechanismu); habermasovský teoretik komunikace (prosazující přechod od karteziánské monologické subjektivity k diskurzivní intersubjektivitě) i heideggerovský vyznavač myšlení bytí (zdůrazňující, že je zapotřebí ,překročit‘ obzor moderní subjektivity, která vyvrcholila dnešním zhoubným nihilismem); kognitivní vědec (který se snaží empiricky prokázat, že žádné jedinečné jeviště subjektivity neexistuje a je tu pouze démonická říše soupeřících sil) i hlubinný ekolog (obviňující karteziánský mechanický materialismus z toho, že vytvořil filosofické základy bezohledného vykořisťování přírody); kritický (post)marxista (hlásající, že iluzorní svoboda buržoazního myslícího subjektu stojí na třídním rozdělení společnosti) i feministka (trvající na tom, že zdánlivě bezpohlavní cogito je ve skutečnosti mužský patriarchální útvar). Kde je akademický směr, který by nebyl svými protivníky vykřičen jako směr dosud jen málo odvrhující karteziánské dědictví a který by opět potupnou výtku karteziánské subjektivity nevmetl ve tvář jak svým ,radikálnějším‘ kritikům, tak i svým ,reakčním‘ odpůrcům? Z této skutečnosti vyplývá dvojí:

1. karteziánská subjektivita je nadále uznávána všemi akademickými mocnostmi za mocnou a stále živou intelektuální tradici

2. je svrchovaný čas, aby přívrženci karteziánské subjektivity otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle, své snahy a proti báchorkám o strašidle karteziánské subjektivity postavili filosofický manifest karteziánské subjektivity samé.“ - Nepolapitelný subjekt