Rubikon: Triumf a tragédie římské republiky přehled

18.07.2024

Toma Hollanda mám rád, protože umí téma podat odlehčenou formou a s humorem. Nestává se mi často, abych se při čtení historické knihy smál nejrůznějším fórkům, kterými autor knihu prokládá. Věřím, že historici by našli spoustu chyb a zjednodušení (sám jsem jich pár našel), ale pro laiky je to neskutečná bomba, která ukáže vrchol i pád římské republiky v širších souvislostech. Postupně si dokupuji další Hollandovy knihy a věřím, že budou stejně dobré jako Rubikon.

06.09.2021

Kniha pojednává o konci dlouhé éry čtyř nebo skoro pěti století Římské republiky. Hlavní přínos byl, že mně někdo po těch všech hodinách dějepisu ve školách celkem srozumitelně přiblížil dobu krátce před rokem nula, proč římská republika zanikla. Čtení je to občas trochu morbidní. Všichni hlavní aktéři až na výjimky zemřeli předčasně. Příběh se začíná odvíjet od Sully, který se vymkl kontrole, porušil status quo a jako první se svou armádou obsadil Řím. Nebyl co César. Ten se objevil na scéně až mnohem později. Zřejmě je známější díky své smrti. Sulla byl velice obratný politik a schopný vojevůdce. Dokázal využít republikánského politického zřízení, aby pracovalo pro něj. Byl to po staletí velice důmyslný systém, který obsahoval systém brzd a protivah tak, aby nikdo nezískal absolutní moc. Tento republikánský systém vedl k obsazení velkého území od Říma až po Hispánii, Galii, Sýrii, Řecko atd. Sulla udělal nemyslitelné a obsadil s legiemi Řím (jako první překročil Rubikon), což bylo do té doby tabu. Krvavou cestou ohnul doposud fungující systém a připravil cestu pro pozdější absolutní vládce. Sám se však nakonec stáhnul do ústraní, aby v klidu dožil. On uvedl na scénu pozdější první triumviry jako Pompeia a Krassa a nakonec se objevuje i samotný César. První z nich skončil Krassus v nějaké nepodstatné šarvátce na východě. Nakonec i Pompeius, který se velice proslavil za Sully. Autor velice umně popisuje politické šarvátky, skoro celou knihu se prolíná Cicero, prý nejlepší řečník své doby, byl to také politik a na nějakou dobu konzul. Republikán, který nakonec svůj boj o republiku prohrál. Byla to velice krutá doba, kde postavení, sláva a moc znamenaly vše. Bohatství pak přišlo s postavením a úřadem. Pompeius skončil taky na východě, kdy César překročil onen Rubikon s legiemi, které po deset let zoceloval v Galii. Byly mu absolutně oddané. Pompeius nebyl připraven na vojenský střet. Utekl na východ, kde shromáždil východní legie, avšak Césarovi podlehl. Pompeius skonal rukou vraha kdesi na Egyptském pobřeží /zde se autor rozchází s wikipeii, což nevadí, protože ta nemusí mít vždycky pravdu/. Zanedlouho skončil i César, byl v sénatu u nohou sochy Pompeia zavražděn. Moci se chopil jeho adoptivní syn Octavianus a tak vzniká druhý triumvirát. Octavianus, Markus Antonius a nějaký třetí, který o své postavení záhy přišel. A jako to s triumviráty už bývá i tento skončil rozhádáním triumvirů. Nejinak tomu bylo i za Francouzské republiky před tím, než se moci chopil Napoleon. Markus Antonius u Aktia končí a na scéně už zůstává jen Octavianus, který se prohlašuje doživotním konzulem a definitivně boří římskou republiku. Dovládne až do začátku prvního století a založí tak dynastií /byť krátkou/. Tím kniha končí. Na to navazuje další díl o římských císařích.
Zaujal mě popis Říma jako genericky rostoucího města, kde byly úzké páchnoucí uličky, kde člověk mohl snadno přijít k úrazu. Autor popisuje standardní bydlení něco na způsob činžáků. Akorát občas některý spadl. Sedm pahorků Říma, kde bydlela městská honorace, byl Palatin. Letitý systém volených senátorů, konzulů a tribunů vedl k rozmachu Říma.
Autorův vypravěčský styl jakož i překlad mně celkem seděl. Knihu jsem sice nepřečetl jedním dechem, měl jsem nějaké pauzy, ale napsáno čtivě a ne do přílišných detailů. Na člověka občas vykoukl mezi řádky genius loci doby, nicméně mohlo být ještě větší vtáhnutí do děje.
Autor by se mohl vyhnout občasným přehnaným výrokům, které dále nerozvádí. Kniha by tak získala na větší věrohodnosti. Jsem taky rád, že nepopisuje do hloubky význačné bitvy, pouze jak to dopadlo a co to znamenalo pro různé zájmové skupiny. To je velký nešvar autorů napoleonské literatury např. J. Kovaříka a M. Štovíčka. Přílišný popis detailů škodí jak čtivosti, tak tomu, aby si člověk odnesl to podstatné. Je potřeba, aby to čtenáři autor předžvýkal a předložil hotový lahodný pokrm, který si vychutná. Holland to umí.
Udělal jsem si docela plastický obrázek o konci Římské republiky. Toto mně chybělo z hodin dějepisu. Toto si odnáším jako cennou trofej. Už vím, proč Forum Romanum působí tak chaoticky. Tam chrám, tam budova senátu, tam vítězný oblouk. Jak trochu myslel římský člověk na sklonku republiky. Škoda těch ničitelů republiky. Zničili práci generací před nimi. Byla to složitá doba. Lidský život byl utvářen mocí a stoupáním po společenském žebříčku. Doba plná potu, krve a násilí. Syrovost a krutost nám nepochopitelná.
Velice dobrá kniha, autorovi se povedlo odprostit se od přílišných detailů (např. úmornému popisu bitev) a čtenáři plasticky vykreslit obrázek konce Římské republiky. Těším se na autorovy další knihy a k této se budu rád vracet.