Čas stoleté války přehled

22.10.2024

Kniha bezesporu zajímavá a kvalitní. Bohužel korektura se asi? nekonala, což mě kolikrát až znechutilo ve čtení a pokračování v knize. Nakonec jsem dočetla, ale srdce plakalo - kvalitní literatura a tolik odbytí... Opravdu je rozdíl mít luk v dálce, nebo délce 170 cm a to je ještě ten ''lepší'' případ.

30.08.2024

Kniha je opět zpracována skvěle, zaujalo mě, jak na začátku každé kapitoly je uveden stručný širší kontext. Jedním z problémů pochopení dějin je fakt, že události neprobíhají po sobě, jak jsou prezentovány v knihách i učebnicích, ale souběžně a vzájemné ovlivnění nebo ovlivňování se dost těžko vysvětluje. Tato část dějin středověkých válek a rytířů je orámována střední a ukončena závěrečnou fází stoleté války. Mezi ni jsou vklíněna dvě tažení – začátek (opět mnohaletého konfliktu mezi polsko-litevským soustátím a Řádem německých rytířů a křížová výprava proti Turkům, která vyvrcholila katastrofou (tedy z hlediska zejména francouzské šlechty) - bitvou u Nikopole.

Husitské války, které vnímáme jako největší konflikt doby (ať už propaganda pochází od Palackého, katolíků nebo komunistů) byly menším a vlastně i kratším konfliktem v onom válkami zmítaném období. Přesto odraz husitských bouří a válek najdeme v onom označení bouří ve Francii, které nesou název pragerie. Pan Kovařík popisuje nejen vlastní střetnutí, ale docela dobře postihuje mentalitu nejen rytířů, ale vládnoucích vrstev oné doby vůbec. Především ukazuje, že onen ideál rytířství byl spíše jenom umělý, nikdy neuskutečnitelný konstrukt, který později asi nejvíce zazářil v období romantismu. Samozřejmě že se seznámíme i s vývojem výzbroje, techniky a taktiky a dojde i na uvádění „věčných a nezpochybnitelných“ pravd o oné době na pravou míru.

Pro onu střední část stoleté války využívá Jiří Kovařík samozřejmě jako hlavní pramen Froissartovu kroniku, ale právě na jejím podkladu s využitím i jiných pramenů a podkladů jak události proběhly ve skutečnosti. A to platí třeba i o bitvě u Grünwaldu, i když známý polský kronikář Dlugosz byl poměrně objektivní.

A tak se seznamujeme s rytíři a jejich rytířským chováním. Po vylodění ve Francii vyrazil Černý princ na chevauchée – kavalkádu. Jiří Kovařík zde uvádí, že to bylo vlastně to samé jako spanilé jízdy husitů (a nejen jich). Dobývání měst, vraždění obyvatelstva a loupení bylo v přímém rozporu s ideálním rytířstvím, které bylo v té době okázale prezentováno, ale pouze v kronikách a na dvorech tehdejších vládců. Ona kavalkáda v roce 1355 se prohnala zemí sem a tam a zpáteční cesta trvala mnohem déle, protože „ji provázely stovky povozů, z nichž mnohé skřípěly pod tíhou skvostných tapiserií, zlata, stříbrného nádobí, obrazů, klenotů, skvělého nábytku, šatstva a truhlic, plných peněz.“ A tohle počínání bylo pro válčení oné doby typické a jeho popisy se v knize opakují až do samého konce. Teprve na jejím konci si francouzský král Karel VII. Si vynutil od stavů peníze a na rozdíl od neukázněných a nabubřelých rytířů vytvořil profesionální armádu. Jedním ze zásadních bodů při její organizaci byl i přísný zákaz rabování a týraní obyvatelstva, z čehož ale vyplývá, že Francouzi se na svém území chovali k běžné populaci stejně jako angličtí dobyvatelé.

A ještě jednu věc je třeba připomenout. Až do XV. století totiž tvořili vládnoucí vrstvu anglického království potomci normanských dobyvatelů, kteří jako jazyk používali – normanskou francouzštinu. Angličtina, jak ji známe dneska vzala svůj počátek až v onom patnáctém století a prvním anglickým králem, který používal angličtinu (v tehdejší podobě) byl až Jindřich V.

Tato skutečnost má souvislost se značně zkresleným pojetím závěrečné fáze stoleté války jako národně osvobozeneckého boje Francouzů proti Angličanům. Takhle to chápala nacionalistická historiografie až v XIX. století. Jana z Arku byla pozoruhodná osobnost, i když stejně zůstává otázkou, jestli nebyla na svoji úlohu připravována dřív, než „slyšela hlasy.“ Nicméně schopnost, možná i talent vést vojsko nebylo vyhrazeno jenom urozeným a rytířům. Ve Švýcarském spříseženectvu vojákům veleli rovněž neurození měšťané a stačí si připomenou kněze Prokopa Holého, který řadu let vedl úspěšně táborskou „polní obec.“ Její konec je ale typickou ukázkou „vděčnosti“, kterou prokázal král ženě, která společně s ostatními zajistila jeho korunovaci. Možná to byl stud nad vlastní neschopností a zbabělostí, které byla Johanka očitým svědkem. Kauza Gillese de Rais je podána ještě velmi střízlivě a je otázkou, jak se na jeho psychice odrazila zrada Johanky, ke které vzhlížel. Na druhou stranu to nijak neomlouvá jeho bestiální řádění. O jisté zvrácenosti doby svědčí fakt, že při odsouzení ho děsila jenom pohrůžka vyobcování z církve. Nakonec ono masové týrání a vraždění dětí bylo při soudu s ním druhořadou záležitostí ve srovnání s obviněním z kacířství a vzývaní ďábla.

Boje stoleté války, stejně jako ona kruciáta proti Turkům nebyly nic obdivuhodného a už vůbec ne morálně oprávněného. Snad s výjimkou konce stoleté války, kdy Angličané na rozdíl od předchozích období byli čistými okupanty, chovajícími se vůči místním s bezohledností dobyvatelů. Předtím mezi místními nalézali cenné spojence, jenže krize ve vlastní Anglii znemožňovala posílit posádky ve Francii. A tak jediná z předvedených válek, kterou je možné i přes propagandistické zneužívání pokládat za spravedlivou je onen boj mezi Poláků a Litevců s Řádem německých rytířů. Ono totiž ono řádění pro změnu německých křižáků na území osídleném Litevci, Lotyši a částečně Estonci se nijak nelišila od podobného počínání křižáků v Orientu nebo na jihu Francie. Jelikož sérii čtu odzadu, třeba tyto skutečnosti najdu v první nebo zejména druhé části řady.