S Jaroslavem Seifertem časem i nečasem přehled

17.02.2024

Hledala jsem knížku, která by obsahovala co nejvíc datovaných fotografií a dokumentů ze Seifertova života. Tahle publikace mi posloužila dobře, obsahuje také hojné úryvky z rozhovorů, z cizích vzpomínek, korespondence, recenzí, novinových článků. Moc hezký (a zcela čitelný!) byl třeba dopis sedmnáctiletého Václava Havla v reakci na "konzultační" návštěvu u básníka.

Můj dědeček učil literaturu na střední škole a maminka říká, že měl Seiferta moc rád. Mám radost, když na to teď myslívám.

27.06.2018

Na nedostatek hodnotících si tentokrát stěžovat nebudu, neboť ač se jedná o jubilejní publikaci, a titul o panu Jaroslavu Seifertovi, knihovna si jí schovává ve skladu... Proto: třikrát sláva zdejšímu štítkovému označení, které mě k ní přivedlo. A čtyři hvězdy.
Za tyhle věty ze strany 11 ovšem rovných pět.

--------------------------------------
(…) Když objevily se později v Červnu i prvé básničky Němcovy, vtipné a rozmarné, rozhodl jsem se, že musím, musím, stůj co stůj, za každou cenu něco napsati. Byla to dlouhá noc a odnesla to hromada papíru, které jsem trhal, házeje je hned do kamen, abych se zbavil těch nesmyslů, jimiž jsem je popsal. Psal jsem verše o všem možném: o lásce, o městě, o hřbitově, o životě, veselé i smutné, tragické i komické, ale všechno shořelo vždy v několika vteřinách. Nakonec, nemoha si už vůbec nic vymysliti, psal jsem o věcech, které jsem měl na dosah očí. O oknech, o kamnech, o posteli. Ty verše o posteli se mi povedly do té míry, že jsem je poslal Horovi. Přirovnával jsem v nich postel k mezkovi, kráčejícímu úzkou cestou nevadských hor až ke hvězdám. Hora mi na obrátku vzkázal, že jsem blbec, abych s tím hned přestal. Byl jsem zničen nadobro. Zalezl jsem a nevida jiného východiska, vrhl jsem se k učebnicím, které jsem dříve, domnívaje se, že jsem básníkem, opomíjel s pohrdavým úsměvem. Rozhodl jsem se státi učencem. Třeba matematikem. Pak historikem. Nebo raději přírodovědcem? (…)