Sám s Bohem přehled

14.01.2018

Richard Wurmbrand byl čtrnáct let ve vězení, z toho tři roky na samotce. Žádný kontakt s nikým, žádná možnost si dělat zápisky, žádné vycházky, žádný čerstvý vzduch, žádné barvy, jen velmi nepatrná naděje, že život bude ještě někdy pokračovat na svobodě...
„Normální člověk“ by se z toho zbláznil, ale Wurmbrand se upnul k promýšlení náboženských tezí a přípravě kázání, které si opakoval tak dlouho, až si je zapamatoval.
Už pro tohle není možné číst knihu Sám s Bohem lehkovážně. A není možné ji hodnotit příkře. Ty podmínky jejího vzniku jsou totiž tak unikátní, že už její samotná existence je vlastně zázrak a důkaz lidské nezdolnosti tváří v tvář krutosti nelítostných režimů - dost podobně, jako třeba v případě Deníku Anne Frankové.

Přesto jsem přesvědčen, že Wurmbrandovi myšlenky mají intelektuální a emocionální nosnost a jeho teze by bylo zajímavé číst i bez ohledu na okolnosti jejich vzniku. Mě zaujala nejvíc Wurmbrandova pokora, nacházení myšlenkové svobody v mimořádně těžkých podmínkách, soucit k jeho trýznitelům. A zejména jeho důvěra v Boží přízeň, odevzdání do Božích rukou a přesvědčení, že žádný člověk není Bohem opuštěn. To bylo působivé - věřit, že Bůh mě miluje se zdá být snadné v situaci, kdy se mi vše daří. Ale věřit tomu v temné kobce, ze které není úniku, to už chce pořádnou pevnost charakteru.

Richard Wurmbrand je luterán, takže nemůže být blahořečen, ale já v jeho příběhu - a při čtení jeho kázání - jistý dotek svatosti cítil. Snad není rouhání, to takhle napsat.
A myslím si, že by si Wurmbrandovi myšlenky zasloužili větší pozornost – zdá se mi, že je nespravedlivě neznámou osobností.