Polibek upíra přehled

01.03.2012

[008/12] Jak jsem předpokládala, skončili jsme v Anglii. Sice nechápu, proč tomu měla předcházet nesmyslná a z geografického hlediska nelogická výprava do Ruska, ale budiž. Zřejmě jsou severské končiny natolik lákavé pro upíří tématiku, že si autorka nemohla odpustit alespoň drobnou zmínku a krátkou opékací pasáž na tzarských polích.

K mému potěšení se pisatelka opět umírnila v přemrštěném projevu svých sexuálních tužeb a vášní. I když se tomu nevyhnula úplně a kromě jedné scény to bylo zase postaveno do chladného, odměřeného a naprosto nezajímavého ražení, dalo se to ustát docela dobře a konečně jsem se navrátili k samotnému příběhu. I když… jak se to vlastně vezme. Materiálu, který byl použit na druhou a třetí knihu, je neuvěřitelně málo. Pořádný autor by z toho dokázal sice vytěžit pouze jednu knihu, ale zato by ji určitě důkladně okořenil thrillerovým napětím. A tak se Susan G. nedokázala odprostit od neustálého omílání a papouškování dávno známých faktů a logicky odvozených závěrů. Bylo to mírně unavující, ale přeci jen to ve mně nevzbudilo takové zoufalství a beznaděj, jako ‘Upírovo tajemství‘, které kromě bezduchého sexu nemělo opravdu co nabídnout.

Co se charakterů týče, vcelku nikam jsme se neposunuli. William naivně věří všemu, co mu kdo nabulíkuje a až když dostane desetkrát novinami po čumáku, za svou hloupou víru ve věrnost a oddanost, konečně se vzpamatuje a zachová se jako právě TEN velký upír. Celé jeho chování je podivně křečovité a už dávno nepůsobí jako ten stovky let (ne)mrtvý nemrtvý, za jakého se dal považovat v knize první. SPOILER: Bohužel, jeho víra v genetickou soudružnost je podle mě zvláštní. Pokud rodič své dítě neviděl dobrých pět set let, jeho emocionální pouto musí opadnout a to mi zkrátka nikdy nikdo nevyvrátí. Zvláště otcové nemají povětšinou ke svým dětem tak trvalý a neochvějně stabilní vztah.

Naopak Jack dostal prostor v nové, vůdcovské, sféře. Na jeho bedra je mu svěřena kontrola celého Savannah a konečně dostane příležitost také ukázat, že umí i něco jiného, než jen vše přivést do pekel. Bohužel, veškerá akce, která mohla být z problému s vlkodlaky vařícími pervitin vytěžena, je postrčena do ústraní a autorka jen dokazuje, že nemá smysl pro napětí, dramatičnost a už vůbec ne akční scény. KONEC SPOILERU. To, že někdo skočí sem, otočí se tam a kopne tuhle, to se opravdu za akci považovat nedá a jen to svědčí o mnoha jiných aspektech. Proč se ženy bojí ty stále stejné romantické větičky okořenit i něčím víc, tomu opravdu nerozumím. Mozek na dlažbě, vyhřezlá střeva, prokopnutý hrtan a rozšklebené tepny stříkající krvavé gejzíry všude kolem… ne, to se od nich opravdu čekat nedá, protože dělat z upírů nestvůry není romantické a chudák ‘Nosferatu‘ se se svou pleší, pizizubovským úsměvem a dlouhými prsty může jen nespokojeně otáčet v černobílém hrobě dob minulých.

‘Polibek upíra‘ se může pyšnit jedním z mnoha otevřených konců, které mohou na světlo světa přivézt další a další pokračování s našimi hrdiny v přední linii. Bohužel, nepřipadá mi, že by bylo o co stát a tak nechme autorčin psací stroj raději odpočívat někde v pokoji. I když jsem jí původně docela věřila, zas a znovu jsem se přesvědčila o tom, že pisatelky tohoto ražení jsou jednoduše nepoučitelné. Na druhou stranu se mi ovšem líbil ten docela netradiční konec, ale poslední pasáž bych úplně vynechala. Navíc, zlo vlastně vůbec nebylo poraženo, i když se to na první pohled může tak docela zdát.