Sebezáchova Evropy přehled

22.11.2015

Kniha nemeckého politika a veľkého štátnika, ktorý má v histórii budovania EÚ svoje významné miesto. Kniha človeka ukotveného v tradícii, pamätajúceho hroznú minulosť Európy a poznajúceho jej dejiny, pragmaticky a s nadhľadom vnímajúceho situáciu a potreby súčasnosti a zároveň schopného vidieť a definovať riziká a ciele budúcnosti.
Dielo to jest v mnohom poučné. Nesmierna škoda, že v mnohom ignorované.

Z pohľadu obyčajného občana a laika konštatujem, že takmer všetky skutky (a ich doterajšie aj budúce dôsledky) európskej byrokracie svedčia o tom, že táto sa vydala presne tou cestou, pred ktorou tento štátnik varoval. A politická reprezentácia jednotlivých štátov práve tak. Vidieť to možno takmer všade:
– Neprestávajúce porušovanie princípov subsidiarity, pokračujúca centralizácia a uzurpovanie si čoraz väčšej moci stále rastúcimi byrokratickými štruktúrami EÚ.
– Pretrvávajúca až akoby nesvojprávnosť vo vzťahu k USA; stále vo vleku ich mentorskej a policajnej politiky k ostatnému svetu a tiež závislosť od ich vojenskej moci.
– Smiešne ambície (po americkom vzore) ovplyvňovať vnútornú politiku suverénnych štátov a vyvážať „demokraciu“ a osvietenské „hodnoty“ dnešnej EÚ.
– Zbavovanie sa vlastných koreňov a zriekanie sa vlastných tradícií a kultúry v mene všelijakých pokrivených ideálov definovaných kdejakými čudnými skupinkami pseudointelektuálov naočkovaných „kultúrnou revolúciou“ niekedy v šesťdesiatom ôsmom.

Pred mnohými javmi a krokmi pred pätnástimi rokmi vo svojom diele Helmut Schmidt európske elity vystríhal.

Dnes čelíme pretrvávajúcej kríze Eura, vnútornej nejednotnosti a absencii spoločnej (a rozumnej) vonkajšej politiky, následkom nevyhnutne skrachovanej ideológie multikulturalizmu a pasívnej aj aktívnej podpory amerických vojensko-politických „dobrodružstiev“ hneď za našimi humnami, medzi ktoré následky patrí aj súčasná utečenecká a migračná vlna.

To všetko možno aj preto, že dnes už na názory ľudí ako bol Helmut Schmidt je iba málokto zvedavý. Nezaujímajú ani vládnucu stredo-strednú euro-elitu, ani nás, ľud užívajúci si tento orwelovsko-huxleyovský matrix a plne sa (zatiaľ) oddávajúci konzumu.

Niekoľko úryvkov:
„Subsidiarita znamená: orgány EU mají upravovat pouze to, co nemohou samy rozhodnout nebo řešit národní státy, aniž přitom ohrozí úkoly výslovně určené orgánům EU. Orgány EU mají tedy zasahovat pouze subsidiárně čili „podpůrně“. Ve skutečnosti se však svými nařízeními a směrnicemi prohřešují na principu subsidiarity téměř denně...
V celé Evropě pravděpodobně neexistuje žádné město nebo kraj, kde by se EU nevměšovala do jejich rozvoje pomocí subvencí. Jedním z důležitých úkolů Evropské rady (to znamená šéfů států a vlád) a dohlížejícího Evropského parlamentu bude proto dbát na to, aby byl princip subsidiarity dodržován. Od Komise a rad ministrů lze oproti tomu disciplínu očekávat jen stěží. Pečlivější vymezení pravomocí Komise by bylo dobrodiním.“

„Sklonu úřednictva k centralismu a perfekcionismu se musí klást odpor. Kto chce všemu dávat podobu smlouvy, měl by se upamatovat na slova jednoho francouzského člena Komise, který přirovnal EU k sépii: natahuje chapadla na všechny strany, ale uvnitř je plná inkoustu.“

„Kdo by chtěl udělat z Unie kontinentální přerozdělovací stroj, nastavoval by výhybky nesprávně. Myšlenka vytvoření stejných materiálních životních podmínek pro každého se ukázala jako nerealistická již v rámci národního státu (...); chtít ji uplatnit na 375 milionech lidí mezi Krétou a Botnickým zálivem je v nejlepším případě idealistická utopie, spíš ovšem velký zlořád.“

„O příslušnosti Poláků, Maďarů a Čechů ke společné evropské kultuře nemůže být pochyb,... U ostatních kandidátů na členství – Rumunska, Bulharska, Slovenska a Malty – lze však o jejich kulturní příslušnosti poněkud pochybovat.“ (Takéto konštatovanie je mne, ako Slovákovi, zvlášť proti srsti, no vzhľadom k ére „mečiarizmu“, ktorú sme v čase vydania knihy mali horko-ťažko za nami, je pochopiteľné.)

„Moje nejdůležitější rada zní: v žádné krizi a v žádném případě nezraňovat národní hrdost Rusů!... Divil bych se, kdyby Rusko v novém století neusilovalo o opětovné spojení s Ukrajinou a Běloruskem. ... Tyto tři národy patřící do ruského kulturního okruhu musí o své budoucnosti rozhodovat samy. Státníci v čele Evropské unie by se neměli neuváženými projevy o přistoupení, například na adresu Ukrajiny, pokoušet tuto budoucnost ovlivňovat. Nesmíme nikdy zapomenout na dvě skutečnosti: Rusko je a zůstane geopoliticky světovou velmocí. A Rusko, Ukrajina a Bělorusko mají společnou, v dějinách vytvořenou vlastní kulturní podstatu, jež se podstatně odlišuje od společné kulturní podstaty patnácti členských států Evropské unie.“

„Ani v budoucnu nelze očekávat skutečnou integraci dalších přistěhovalců, a proto je zapotřebí, aby státy Evropské unie přistěhovalectví společně omezily.“

„... v posledních desetiletích došlo... k silnému zdůrazňování práv jednotlivé osoby vůči státu. Přitom však značně ztratily na významu ctnosti jednotlivého člověka a též jeho povinnosti vůči společnosti.“

Mimoriadne poučné a podnetné sú podkapitoly poslednej – štvrtej – kapitoly „Společná podstata“, nazvané „Svébytná ruská kultura“, „Sousedství s islámem“, „Duchovní Evropa v epoše kapitalismu“ a záverečné dvadsaťbodové zhrnutie najdôležitejších téz.


Pôvodne som chcel jeden bod ubrať. Predsa len – je to moje hodnotenie knihy, a teda prirodzene zrkadlí moje názory, postoje, skúsenosti etc., a teda aj to, nakoľko sa zžívam s názormi, postojmi (etc.) autorovými. Potenciálny prínos tejto práce pre čitateľa však natoľko prevyšuje tých niekoľko „momentov“, ktoré som ja pociťoval negatívne, že som sa napokon rozhodol pre plný počet.