Sedliaci I., Jaseň přehled

23.07.2020

Již před delším časem jsem zjistil, že vesnický román dokáže být neobyčejně silným zdrojem poučení i zábavy. Za obojím však stojí ještě něco: jakási esence samého života, odkaz životní moudrosti předků, mohutné životní pouto mezi přírodou a člověkem. Proto je četba vesnického románu pro mě zajímavá.

Mám v čerstvé paměti třeba Mlhy na Blatech, Jana Cimburu nebo Zapadlé vlastence. Mlhy na blatech jsou tak nějak klostermannovsky užvaněné, Jan Cimbura je jaksi mravokárný a ukňouraný, Zapadlí vlastenci jsou nudní. Vše jsem ale dočetl do konce. Když pak člověk otevře Reymontův román Sedláci, je to jako kdyby dostal ránu pěstí. Tak nádherné popisy krajiny a jejích proměn, črty lidských charakterů a jejich pohnutých osudů, epické dějové zvraty, živé zobrazení lidových zvyklostí a slavností... o tom se může výše zmíněným autorům zvučných jmen (Klostermann, Baar, Rais) jen zdát. Však ne nadarmo je také Reymont laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Zpočátku jsem se trochu bál, jak budu vnímat polský román, protože jednak s nimi nemám moc dobré zkušenosti a jednak jsem nostalgický vlastenec a selské prostředí v sousedním Polsku by mi mohlo být třeba cizí. Opak je pravdou, kulturní rozdíly jsou poměrně mírné a přesto zábavné, poučné a osvěžující. Paralely s českým prostředím jsou naopak silné.

Je mi záhadou, proč Reymont není v Čechách známější a čtenější, když na hlavu poráží svým spisovatelským uměním naše učebnicové klasiky. Ale třeba je to i dnešní dobou a silně konkurenčním knižním trhem; Sedláci je přeci jen četba pro fajnšmekry a vydat dnes čtyřdílný epos napsaný před 116 lety (sic!) by byla zřejmě nakladatelská sebevražda. Jen na okraj - v Čechách byli Sedláci vydáni naposledy v roce 1951, tedy před 70 lety, to je síla.