Sekyra přehled

30.05.2024

Když porovnám román SEKYRA s románem MORČATA, tak se mi rozhodně lépe četla kniha Morčata. Sekyra se mi četla docela těžkopádně.

Román Sekera vyjadřuje kritické zhodnocení skutečného stavu společnosti za vlády KSČ. Hlavní postavou je český novinář, který vzpomíná na mládí svého táty, který byl tesař a vykonával funkci v KSČ. Zajímavé bylo, že jeho táta pracoval určitý čas v Persii. Líbily se mi vzpomínky na mládí a různé události, které autor prožil s tátou a svými sourozenci. Měl 2 bratry a sestru. Bylo mi líto také jeho táty, komunisty, protože někteří lidé mu podrážely nohy a nacházel se ve složité situaci a upřímně věřil v ideály KSČ.

Střídají se části ze současnosti a z minulosti, které volně navazují na sebe. V tomto ohledu jsem musel být více ostražitý, o kom se vlastně píše. Stalo se mi totiž, že jsem se do toho někdy zamotal.

V románu se vyskytuje politika a kritika minulého vládnutí KSČ. Je zde také nastolena otázka vznikajících JZD. Byla to velmi složitá situace, jelikož někteří lidé chtěli vstoupit do JZD a někteří nikoliv a tím pádem si nad sebou a svými rodinami podepsali ortel!

V románu se nacházejí autobiografické prvky a slovácké nářečí.

Ačkoliv se mi kniha nečetla úplně jednoduše, nelituji, že jsem si knihu přečetl.

Autor napsal:

"Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce… Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!"

"Sekeru jsem psal svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí."

Možná si ještě časem přečtu knihu ČESKÝ SNÁŘ anebo by mě ještě lákaly fejetony.

Citáty:

Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školení poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění.

Dnes ovšem vím, jak mu ta myšlenka vskočila do hlavy a co bylo za jeho slovy, protože dnes už chápu nezměrně víc z poloh, do nichž nás dostává život. Poznal jsem, že někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být malicherný k některým věcem i lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít – a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jdou nad hlavou, něco jest pryč, něco děsivého sedí na duši, pryč jsou vlahé večery. Tak zapadají dny do moře věčnosti a snad přijde i můj čas, je-li mi souzeno. Jsem dosud dosti zdráv, tudíž nemohou si na mne supové a šakalové činiti nároku… Až na to Kaspické moře, které nestojí před mýma nohama, jako před jeho stálo, a na ty šakaly, jejichž bezmezné nároky nemohly živým vadit.

Kdo je postižen, ten je zralý brát fakta na vědomí a udělá taky nejlíp. Kdo je však vytváří, nedozrál k jejich poznání. Vyzařuje svými činy ven, nemá žádnou vnitřní bolest a nemá smysl obracet ho k ní a říkat mu: Všeho do času!