Sešit antén přehled

25.07.2021

V poezii Liany Langy stále vidím kombinaci senzuálního a vizuálního vnímání, které je vyjadřováno (někdy i dost divokou) imaginací, která má ale vždy základ na něčem realistickém a všedním ("Droboučcí krabi větru ukázali směr, vyškrábali se na hasičské věže, odvracejíce keramické pohledy od našich tváří" nebo "kolibříci v mých vlasech pletli hnízda). Někdy ty větné konstrukce působí dost rozevlátě a komplikovaně, ale v tom mi problém nepřijde – Langa nemá problém se k něčemu vracet opakovaně, ostatně lze odpozorovat i takové motivy (pára, kámen). Od podstaty odtrhují čtenáře jen občas velmi četné "jak" a "jako"; jakoby autorka neměla mnohem zajímavější způsoby jak danou skutečnost popsat ("zimní zvíře se už dozmítalo na oprátce šály"). Tato poezie je každopádně živelná a podmanivá.
Tematicky se sbírka rozprostírá na docela velké ploše (ostatně: je to výbor, když z jiných sbírek než ze Sešitu antén jsou tam pouhé tři básně? Měla v originálu oddíly? Proč zrovna takto, je to v tom tedy nějaký systém? A vlastně – není to jedno?). Každopádně dává Langa prostor hodně neživým věcem – ty dokážou mnohdy oživovat zaprášené vzpomínky. Ty v knize nefungují jako nostalgické rozjímavé body, spíš než slovo "vzpomenout si" se mi hodí slovo "vybavit si". Jako v básni, ve které "královna zahrad" (starší žena – ano, když lidé, tak staří) jede vlakem a pohled na mladíka v ní vyvolá dávnou skutečnost. Lidská řeč se však objevuje málokdy; mnohem více je zde pomlček, "němých rozhovorů", "nervů ticha" či "slov bez významu" – to jako by se blížilo spíš přírodním zvukům, citoslovcím, než nějaké řeči. I příroda má ostatně v tomto díle prostor, v různých ročních obdobích.
Hojně se zde uvažuje o čase, pomíjivosti i konečnosti. Třeba v cyklu esemesek, které připomínají nějaké miniaturní zápisky do mobilu (ale vždy vycizelované), se Langa skoro až závistivě dívá na kameny a jejich trvalost. Krom toho v cyklu nalezneme i jednoveršové řečnické otázky, závany ironie i velmi překvapivé verše typu "Rychle potřebuju informaci o planetární gotice". A kameny, samozřejmě, ty to celé i uzavírají: "Pevně zavírám oči a přidávám se k valounům. Pokud ti neodpovídám, nemám signál."
A jak píše Langa jinde: "Už v dětství jsme milovali bezcenné věci". Ano. Milý materialismus: chroust v postýlce z chmýří pampelišky, mrtvý motýl, Šťasten ten, kdo nachází...

Hrachor a sasanky už odkvetly

Ležím pod drnovou kůží – já, kukla – a přemítám,
kam ulehly barvy okvětních lístků, jaký je postup semena

Moje schránka je tichá a melodická
nažloutlá, tučná

Pod zemí je nebe nejblíž,
mezi kořeny třezalky, mezi šťávami mrtvých časů

Cedím je spolu s hlínou
A jak tak bráním paměti v líhnutí

vzpouzím se, vibruju, pištím,

dorůstám
(s. 33)