Sešit antén přehled
Liāna Langa
Lotyšská básnířka Liāna Langa, vl. jm. Bokša, se narodila v roce 1960 v Rize. Studovala malířství, Filologickou fakultu Lotyšské státní univerzity (1979–1981) a filozofii a literaturu 20. století na newyorské New School College (2000). Pracovala jako restaurátorka na Krymu, učitelka v Rize, překladatelka z ruštiny a angličtiny, organizátorka rižského mezinárodního filmového festivalu Arsenal, konzultantka projektu Literární expres Evropa 2000, moderátorka literárního pořadu lotyšské televize Černé na bílém a předsedkyně Národní rady pro kulturu. Jako autorka se podílela na projektu Evropská ústava ve verších (2008), v současné době pracuje v nakladatelství Apostrofs a v oblasti mediálního poradenství. Poezii publikuje od roku 1988, vydala tři básnické sbírky: Tady je nebe, tady ciferník, 1997, Zatrub, Štíre!, 2001 a Sešit antén, 2006. Publikovala také sbírku cestopisných esejů Nemusela jsem spěchat, 2008. Překládá poezii z ruštiny a angličtiny. Je laureátkou Ceny Dnů poezie (1998 a 2006) a Výroční ceny za literaturu (2001). Do češtiny byly přeloženy ukázky z její tvorby v Antologii současné lotyšské poezie (2006) a v časopisech Plav, Souvislosti, A2.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Sešit antén. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Sešit antén v seznamech
v Přečtených | 9x |
v Knihotéce | 6x |
v Chystám se číst | 4x |
V poezii Liany Langy stále vidím kombinaci senzuálního a vizuálního vnímání, které je vyjadřováno (někdy i dost divokou) imaginací, která má ale vždy základ na něčem realistickém a všedním ("Droboučcí krabi větru ukázali směr, vyškrábali se na hasičské věže, odvracejíce keramické pohledy od našich tváří" nebo "kolibříci v mých vlasech pletli hnízda). Někdy ty větné konstrukce působí dost rozevlátě a komplikovaně, ale v tom mi problém nepřijde – Langa nemá problém se k něčemu vracet opakovaně, ostatně lze odpozorovat i takové motivy (pára, kámen). Od podstaty odtrhují čtenáře jen občas velmi četné "jak" a "jako"; jakoby autorka neměla mnohem zajímavější způsoby jak danou skutečnost popsat ("zimní zvíře se už dozmítalo na oprátce šály"). Tato poezie je každopádně živelná a podmanivá.
Tematicky se sbírka rozprostírá na docela velké ploše (ostatně: je to výbor, když z jiných sbírek než ze Sešitu antén jsou tam pouhé tři básně? Měla v originálu oddíly? Proč zrovna takto, je to v tom tedy nějaký systém? A vlastně – není to jedno?). Každopádně dává Langa prostor hodně neživým věcem – ty dokážou mnohdy oživovat zaprášené vzpomínky. Ty v knize nefungují jako nostalgické rozjímavé body, spíš než slovo "vzpomenout si" se mi hodí slovo "vybavit si". Jako v básni, ve které "královna zahrad" (starší žena – ano, když lidé, tak staří) jede vlakem a pohled na mladíka v ní vyvolá dávnou skutečnost. Lidská řeč se však objevuje málokdy; mnohem více je zde pomlček, "němých rozhovorů", "nervů ticha" či "slov bez významu" – to jako by se blížilo spíš přírodním zvukům, citoslovcím, než nějaké řeči. I příroda má ostatně v tomto díle prostor, v různých ročních obdobích.
Hojně se zde uvažuje o čase, pomíjivosti i konečnosti. Třeba v cyklu esemesek, které připomínají nějaké miniaturní zápisky do mobilu (ale vždy vycizelované), se Langa skoro až závistivě dívá na kameny a jejich trvalost. Krom toho v cyklu nalezneme i jednoveršové řečnické otázky, závany ironie i velmi překvapivé verše typu "Rychle potřebuju informaci o planetární gotice". A kameny, samozřejmě, ty to celé i uzavírají: "Pevně zavírám oči a přidávám se k valounům. Pokud ti neodpovídám, nemám signál."
A jak píše Langa jinde: "Už v dětství jsme milovali bezcenné věci". Ano. Milý materialismus: chroust v postýlce z chmýří pampelišky, mrtvý motýl, Šťasten ten, kdo nachází...
Hrachor a sasanky už odkvetly
Ležím pod drnovou kůží – já, kukla – a přemítám,
kam ulehly barvy okvětních lístků, jaký je postup semena
Moje schránka je tichá a melodická
nažloutlá, tučná
Pod zemí je nebe nejblíž,
mezi kořeny třezalky, mezi šťávami mrtvých časů
Cedím je spolu s hlínou
A jak tak bráním paměti v líhnutí
vzpouzím se, vibruju, pištím,
dorůstám
(s. 33)