Šestý prst přehled

14.10.2022

Na čtvrtiny rozporcovaná sbírka má vcelku široký motivický záběr, byť některým motivům zůstává Děžinský věrný a prorůstají celou sbírkou. Co se nemění – citlivost k detailu, různorodost prostoru, nejistota vnějších i vnitřních podnětů.
V lecčem mi to ze začátku připomínalo Borkovcovy texty; zřejmě tím častým "okrajem lesa", běžnými, ale netradičně viděnými rozhraními, frekventovanými slovesy "vidím" a "slyším" nebo také výskytem vysoké zvěře. Autor píše chvíli velmi prostě a věcně, aby za chvíli přišel s vybroušenou metaforou (i přirovnání, které mi běžně lezou krkem, jsou zde úderně přesné"). Mnoho veršů se mi vměstnalo to hlavy a nelze je setřást ani za nic – "nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli / synchronizují dech", "žít jako dotek" či "odhazuji rychlost jako zátěž / a neslyším ji dopadnout". Šestý prst se mi pak nejeví ani tak jako překážka či nesnáze, ale jako spíš nekonvenčnost, pomocí níž lze citlivě vnímat sebe i své okolí (i když právě to nesnází být může). Převrací se zde běžný význam, navozuje se znepokojivá perspektiva ("zvyk nezastavíš", "lastura, která si nás přikládá k uchu", "plachta napíná vítr", "stéblo se chytá tonoucího").
Přestože Děžinského texty zřejmě vycházejí z různých lokálních procházek i zahraniční cest, takže je motivický repertoár poměrně široký, jisté skutečnosti tu ale zůstávají – avšak v měnících se podobách, což vyvolává pocit nejistoty:
Slovo. Nejde přímo o tematizaci psaní, byť i pár takových básní tady je (obava z neudržení se a "vydechnutí" banálního: "Držím slov v ústech / a nepustím ho ven"), spíš jde o to, jaký význam se mu přisuzuje: někdy je skoro dáváno na roveň milostného aktu ("Kdo vyslovuje mumie: líbá"), jindy je o jeho důležitosti pochybováno ("kdyby na slovech záleželo tak moc jako na hlíně"), někdy je předmětem až podivné fascinace a zároveň pokusem o sebepoznání (jak se řekne slovensky komín? komín. výrazy jako "Vrskmaň" či "kruhoústí zjevující se z čista jasna).
Propojení, souvztažnosti. Navazuje se zde interakce s archeologickými nálezy z dávných časů ("jsme spolu sto tisíc let"), nepochybuje se o společném původu ("všichni pocházíme z jedné jiskry"), ve stejné básni ze subjektu raší různorodé části, které si spojujeme spíš s odlišnými tvory ("vyšlehne ze každé části lodyha, kořen / šupina, kopyto, roh, chápavý palec / myšlenka"). Bedlivě se pozoruje okolí, zároveň dochází i k reflexi sebe kolem toho všeho hemžení ("Jsem to já už napořád?").
Části těla. Ústa, oči, prsty. A častá deformace – texty zobrazují "vlak, v němž pasažéři nemají oči", mlhu, co "okousla nám hlavy" a ve městě Daráje jsou bez smyslových orgánů jak matky, tak hrnky. Znemožňuje tato absence vnímaní okolí, nebo naopak soustřeďuje k citlivějšímu pojímání něčeho jiného?
Ani světlo nemá ve sbírce jasnou úlohu, jednou "je měkké", jindy nás zase "loví jako škodnou", pak zase "vyrve jádro ze všednosti" – tento verš je vůbec příznačný, Děžinský nasvítil zřejmé a běžné scenérie tak, abychom o nich zase mohli pochybovat.
A samozřejmě je toho mnohem víc – mlhavé pocity po probuzení, zatemnělé noci, výhružná zrcadla v chodbách. Autor nahlíží na svět jako na nejistý prostor, který ale stojí za to ohledávání a dotýkání, což je možné, i když nejste mlž.

Už je čas
/
Ruch ptactva svědčí o tom, že jaro přijde i letos

Je čas vložit chodidlo do cizí stopy a vyjít na kraj lesa
kde nás slunce loví jako škodnou

Zatahuje se: letadlo se sune skrz mrak jak jezdec na zipu
na pošťácké brašně

Je možné, že jsme se narodili v brašně

Nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli
synchronizují dech
(s. 21)