Severní kříž přehled

02.10.2024

Je trochu s podivem, že tato poéma Jany M. Bauerové vyšla v kalichovské edici Poezie undergroundu, která jinak zahrnuje soubory či výbory z děl básníků, kteří v undergroundu skutečně působili. To autorka i s ohledem na její rok narození není. Cesta její prvotiny do této edice pravděpodobně vedla skrze přátelství s dcerou Ivana Martina Jirouse, nicméně nepokládám to za šťastné. Pochopitelně si nedělám iluze, že český nakladatelský trh funguje převážně asi na principu osobních vazeb a známostí, což není ideální. Zároveň však nechci tvrdit, že je špatně, že kniha vyšla, jen ji myslím měli naložit mimo tuto ediční řadu. Do ní totiž časově, osudem autorky ani svou poetikou zkrátka nezapadá. A nepřináleží k ní ani osobností editora, jímž byl v ostatních případech znalec undergroundu Martin Machovec. (Zde je v tiráži uvedeno jen to, že redaktorem byl Jan Šulc, nicméně úroveň redakce je tu mnohdy jemně řečeno problematická.)

Ke skladbě samotné mohu napsat asi tolik, že vydat dnes knižně novou a původní poému je hodně netypické (navíc jako debut), tohoto nápadu si cením. Provedení, hlavně z formálního hlediska, už je trochu rozpačitější. Jazykově je poměrně konvenční, místy vysloveně neobratná (právě tam měl redaktor Šulc zasáhnout), podivné je i nakládání s pravopisem – interpunkce v ní chybí a zpočátku ji zčásti suplují aspoň velká písmena na začátku větných celků (tedy jen na začátku některých veršů), v prostředních částech skladby však neznámo proč zničehonic začínají velkým písmenem všechny verše (jako to známe třeba z poezie francouzské), tj. i tam, kde jde o jednoznačné pokračování věty z předchozího verše. A postupně se to zase vrací k původnímu řešení, tedy velká písmena jen občas, víceméně podle vět. A to už nemluvím o části IX. (s. 24), kam se omylem dostalo písmo dvou velikostí, a to i do latinské číslice v nadpisu. Jde o formality, ale bohužel neklamně svědčí, že autorský ani redakční přístup nebyl nejpečlivější. A tak je to i v závažnějších rovinách: Sloh poémy svědčí o tom, že autorka v době jejího vzniku (ač podle všeho psala odedávna a hodně) nebyla ještě zcela vypsaná, nad čímž by člověk s ohledem na její tehdejší věk (23 let) i přivřel oko. Horší je, že se jí zkrátka nedostává citu pro slovo, nadání nezbytného k básnické tvorbě (i když třeba prozaizované jako zde). A nezachrání to ani občasné pasáže, kde se snaží koncentrovaněji pracovat s rytmem či nedejbože rýmovat (část XIII., s. 38). Rozhodně je literárně šťastnější a autorce samotné nejspíš vlastnější, když setrvává u prozaizovaného jazyka a verše.

Přesto si myslím, že se poému vyplatí přečíst. Vlastně i obrazností je to romantismus, leckdy konvenční, ba na hranici kýče, ale člověk se postupně začte a drsný, ledovatý, severský svět jej pohltí. Má atmosféru dávnověkých mýtů, tajemných bájí, nelze mu upřít, že na čtenářovu představivost působí silně až uhrančivě. Současně je v něm elementární zápas: Dne a noci, světlé a temné strany, pokorné naděje a neuspokojivé samoty. Zápas do značné míry schizofrenní, dvoupólový, ostatně i rytmus kompozice celé skladby je jaksi maniodepresivní. V příběhu zůstalo mnoho nejasného a občas jsem v něm trochu bloudil, těžko říct, kdy se to dělo vinou autorčinou (nedotaženost a nedomyšlenost), a kdy vinou mou (nedostatečné soustředění, zapomenutí motivu již zmíněného). Ale celkový dojem z četby to nijak zvlášť neruší.

Doslov autorčiny kamarádky Františky Jirousové čtenáře, obávám se, příliš neobohatí. Je vcelku dlouhý, leč klidně by se dal omezit na první a část poslední stránky (navíc ani tam nelze s interpretací Jirousové souhlasit, protože závěr poemy nesvědčí o tom, že „svět je místo nádherné – místo zachráněné“, nýbrž spíš o vidině věčného potýkání s temnotou, jež je i v sluzích božích, bez naděje na konečné vítězství). Zbytek totiž tvoří jakýsi „manifest“ literární formace Katolická dekadence, kterou Jirousová s Bauerovou založily a tvořily. Teze jsou to značně nespojité, text je nezáživný a nicneříkající. I sama autorka o něm záhy po vydání napsala na stránky Katolické dekadence toto: „Kniha by byla ovšem lepší bez doslovu, který jsem psala před několika lety a teď se mi nezdá nijak podařený.“ Nabízí tedy otázka, proč byl do knihy vůbec zařazen? Já bych na jeho místě uvítal spíše biograficko-interpretační studii, jak jsem to psal k jednomu z dalších svazků edice.

Závěrem si lze postesknout, že kniha nejspíš nevyvolala prakticky žádný ohlas: Recenze dohledat nelze a jediné dosavadní slovní hodnocení zde na Databázi knih patrně psala sama Františka Jirousová. Přitom za přečtení a zamyšlení poéma bezesporu stojí.