Severní nádraží / Lazaretní vlak přehled

01.02.2024

Líbí se mi, jak se autorovi podařilo, tak dynamický námět, jako je železnice, vměstnat do prostoru jednoho nádraží, aniž by (až na pár okamžiků) vzal čtenáře za celou dobu obou románů někam jinam. Při pohledu z dálky to působí skoro až staticky. Ale zdání klame. Jde o naprosto živoucí a neotřele rozpohybovaný obraz, jehož pohyb tu navíc supluje i roli hlavního hrdiny, všichni ostatní tu nejsou pro sebe, ale pro něj, a je mu podřízeno naprosto vše, dokonce i komfort čtenáře. Ten je od samého začátku zahrnutý obrovským množstvím až plasticky působících postav, u nichž jsou upozaděny charakterové vlastnosti, neřeší se moc, co si myslí, co cítí (v tom množství to ani jinak nejde), jako spíše to, co umí, co přináší do soukolí fungování celku, jimž je Smíchovské nádraží. Od popeláře přes servírku v restauraci až po posunovače, strojvůdce a samozřejmě přednostu, který vše řídí. Každá profese tu má minimálně jednoho zástupce a ti všichni tvoří atmosféru, ze které dýchá vůně páry, oleje, zašpiníte si v ní ruce od uhlí, unavíte nohy neustálými pochůzkami podél hlavních i odstavných kolejí, po skladech, dopravních kancelářích, pokladnách, historickou dvoranou s klenutým stropem. Zasazení děje do 2. světové války pak otevírá prostor pro poukázání na hrdinný odboj železničářů, ale také k postupné proměně onoho pohybu, jako kdyby jste stáli nad modelovou železnicí, po které projede nejprve vlak s lidmi na víkendový výlet, aby jej následně vystřídal vlak vezoucí vojáky a zbraně na frontu a nakonec smutně se táhnoucí dobytčáky s vězni do koncentračních táborů a lazaretní vlaky. Obě knihy jsem měl několik let zapadlé na seznamu „chci si přečíst“, díky Návodu k použití železnice od Jaroslava Rudiše (jenž je zmiňuje), na ně konečně došlo a byl to zážitek.

11.08.2022

Dva příběhy, kde autor dokázal využít své osobní zážitky, které navíc dokázal zpracovat čtivě a poutavě. K přečtení to bylo a nevylučuji, že bych si to někdy v budoucnosti zopakoval.