Sexuální a partnerský život osob s mentálním postižením přehled

15.01.2020

Kniha je důležitější než jen v kontextu sexuality a vztahů lidí s mentálním postižením (MP). Pomáhá tematizovat obecné otázky ohledně sexuality, etiky, zplnomocňování nebo normativity.
Samostatnou část by mohlo mít je rodičovství. Rodičovství je sice probíráno, ale je „rozpuštěno“ v různých částech textu o antikoncepci, reprodukci a nechtěném těhotenství. Jak autorka uvádí, je to téma kontroverzní, složité a máme málo zkušeností. Přesto bych hádal, že máme dost zkušeností, abychom se tématu věnovali hlouběji a samostatně.
Téma, které vyloženě chybí, byť chápu, že je poměrně nové, je otázka sexuální asistence. Autorka probírá otázky zneužití, nebo sexuální výchovy a toto téma je velmi na místě v těchto souvislostech probírat. Ostatně pasivní sexuální asistence je určitým synonymem sexuální výchovy a aktivní sexuální asistence je součástí otázek o zneužití a naopak zplnomocňování lidí s MP (či jinými hendikepy). Určitý odkaz na sexuální asistenci je až na konci knihy na straně 157.
V části o pohlavních nemocích jsem trochu na rozpacích z pojmosloví jako „nákaza AIDS“ (čekal bych spíše „nákaza HIV“) a zvláštní tematizace homosexuality – která má „jinou motivaci než sexuální uspokojení“. (O tom obšírněji níže.) Trochu to působí, jako by homosexualita (ostatně to je medicínský a nevhodný termín) měla označovat jen sex a pokud tomu tak není, je třeba to výslovně uvést. Což je heterosexismus. O heterosexualitě bychom takto nikdy nesmýšleli (alespoň ne v moderní době, na rozdíl od doby, kdy tento pojem vznikl a dnes má jiný význam).
Moje zásadní výtka je ale implicitní heteronormativita a heterosexismus v knize, což je ironií, jestliže má být osvětová. Projevuje se typická situace, kdy daný odborník nebo odbornice sice výslovně jako mantru uvede, že homosexualita je „normální“, ale implicitně je očividné, že tento postoj zvnitřněný nemá (aniž by si toho byl vědom).
Hned v úvodu autorka definuje sexualitu a definice, které uvádí, jsou výhradně heteronormativní. O kus dál sice rozebírá, co je v sexualitě normální a homosexualitu zahrnuje do normálních projevů, nicméně evidentně ji implicitně vyčleňuje. Pokud by ji zahrnula do úvodních definic toho, co je sexualita, nemusela by pak tolik vysvětlovat (a protiřečit si), že je „normální“.
Toto se projevuje i v jiných místech textu, ale další vlemi okatý příklad je na s. 104, kdy autorka homosexualitu vlastními slovy (tedy bez citace) definuje jako „poruchu“ (sic). Zároveň ji definuje pouze jako sexuální přitažlivost a vzrušivost (romantické city, vztahy, a partnerství opomíjí). A nakonec používá archaická označení jako „uranismus“ a „lesbismus“. Přitom ví, že to porucha není - cituje MKN. Výslovně pak uvádí, že homosexualitu již neřadíme mezi „parafilie“ (korektní termín k dřívějším „úchylkám“). O pár odstavců dál se ale opět zaplétá do matení, kdy mluví o homosexuálních vztazích takto: "Těchto parafilií postupně ubývá.“ Ano, myslí tím stejnopohlavní chování např. v nekoedukovaných pobytových zařízeních, ale vyznívá to, že "normální" vztahy jsou ty různopohlavní.
Nekonzistence pak prostupuje v textu dále. Např. autorka mluví o homosexuální identitě, nicméně v předchozí části textu se sice podiví, že dle výzkumu na Slovensku 46 % zaměstnanců a zaměstnankyň daného zařízení považuje homosexualitu za nemoc (nejspíš i vlivem religiozity na Slovensku, jak vyplývá z jedné citace mluvící v této souvislosti o hříchu), ale sama, když ne jako „poruchu“, viz výše, považuje za „správné“ vnímat ji jako „odchylku“. Odchylku od čeho? Od normálu? To je ilustrace heteronormativity. Tento postoj pak v daném výzkumu sdílelo 23 % osob. Ironií je, že 16 % osob se hlásilo k postoji, že homosexualita je „přirozený projev sexuality“. Což je v kontrastu se samotným postojem autorky, která nereflektovaně zůstává na úrovni „tolerance“, přestože na místě je respektující postoj.
Nakonec je možné reflektovat určitou postojovou hierarchii v části o „sexuální výchově“. Např. nadřazování „výchovy k manželství a rodičovství“ nad „výchovu k partnerství“ je implicitní morální hodnotový postoj. Navíc spojován manželství s rodičovstvím je také výmluvné (v ČR se polovina dětí rodí mimo manželství). Také „rodinná výchova“ jako nabízený nejnadřazenější pojem je implicitně spojována pouze s rodičovstvím, ne partnerskými a dalšími vztahy. Následně pak kvůli tomu jsou (z rodinné výchovy) vyčleněni neheterosexuální lidé kvůli předpokladu, že pro ně rodičovství není dostupné a „rodinná výchova“ by nenaplnila jejich potřeby na vzdělání.
Autorka se paradoxně kloní v souvislosti s lidmi s MP ke švédskému modelu, ve kterém rodičovství a manželství je součástí univerzálně pojaté sexuální výchovy (protože lidé s MP zřejmě nebudou manželi a rodiči). Je výmluvné, že pro běžnou populaci to takto nepojímá, že by manželství a rodičovství mělo být součástí obecné sexuální výchovy a ne vyčleněno hierarchicky jako nadřazený okruh. Tedy už samotná koncepce výchovy nereflektovaně odkazuje k určitým morálním postojům a hierarchii, na jejímž vrcholu stojí manželství a rodičovství, vylučující navíc stejnopohlavní vztahy a rodičovství.
A nakonec, na s. 148 autorka píše: „Podstatným faktorem je také pohlaví – správné osvojení si typické mužské či ženské role vyžaduje, abychom v procesu výchovy, jakož i při definování jejích dílčích cílů a obsahu, více přihlíželi k heterosexuálním rozdílům.“ Jedna věc je matoucí formulace, která působí opět heteronormativně. Nebo autorka měla na mysli biologické pohlavní rozdíly, nebo genderové? Otázkou je, proč si je osvojovat, a to „správně“. Co jsou „typické mužské a ženské role“, respektive co jiného, než stereotypy? Kdo to určuje? Co s těmi, kdo „typičtí“ nejsou (třeba jsou neheterosexuální)? V tomto s autorkou tedy vůbec nesouhlasím a myslím si, že sexuální výchova má naopak vést k reflexi stereotypů, sebereflexi a respektu k individuální pestrosti a sebeurčení.