Šípkový keř (výbor ze sbírek) přehled

19.05.2023

Edičně a redakčně pečlivě připravený výbor z díla pozapomenutého básníka, kterého jsem si vždycky spojoval se svěží, svébytnou formou vitalismu. K jeho dílu jsem se vrátil snad po desíti letech a ukázalo se, že můj výše uvedený celkový dojem z něj byl deformován buď tehdejší příliš povrchní četbou, nebo mlhavostí a nepřesností vzpomínky (popřípadě obojím). Nechci tu výslovně prohlašovat, že Křičkovo dílo je ve všech ohledech přežité a nemůže si najít své čtenáře, ale po jeho přečtení dnes mám pocit, že mu zkrátka chybí básnická síla, formální výbojnost či prostě jakákoli další kvalita, kterou by mohlo dnešního milovníka poezie nějak hlouběji oslovit. Kdysi jsem tuším přečetl všechny tři jeho první sbírky, ale nic určitějšího si z nich nepamatuju, proto nedokážu posoudit, jestli tento můj soud není zčásti způsoben třeba jen nevhodným editorčiným výběrem.

Nicméně pokud bych měl na základě zastoupených básní hodnotit: Šípkový keř je sbírka zajímavá, leč nevyrovnaná, silnější v kusech s konkrétnější obrazností a hmatatelnějším ukotvením (Šípek, Medynia Głogowska, Podzimní motiv) než v poněkud mnohomluvné citově-moralistní lyrice či jak to nazvat (Krystal, Žal, Vítr a vlny), v níž archaizující slovní zásoba, leckdy deformovaná bezmála lumírovsky, škodí emočnímu přesahu, o jehož upřímné a reálné motivaci nepochybuju. Bílý štít je podle mě nejzajímavější a nejoriginálnější Křičkova sbírka: pro zvláštně zemitou lidovost, pevnou ukotvenost v horáckém kraji (kde se sice, jak se často nesprávně opakuje, Křička nenarodil, ale vyrůstal tam a cítil se tam asi nejvíc doma), jeho postavách a postavičkách, mluvě, ale i ozvěnám jiho- a východoslovanské poezie, kterou autor dobře znal a překládal. Je to asi jediná sbírka, kterou mě láká přečíst si celou. Naopak Hoch s lukem byl velkým zklamáním, platí o něm v podstatě to, co jsem o slabších číslech ze Šípkového keře s tím, že tenhle typ lyriky prostě Antonín Sova napsal mnohem líp a dříve, takže je tato Křičkova sbírka navíc ještě anachronismem (v roce 1924!). To samé platí o obou zbývajících sbírkách, z nichž Chléb a sůl ze 30. let obsahuje aspoň pár sice časových a příležitostných, přesto básnicky zdařilých kusů (Podzim, Pohádka o Honzovi), naopak Běsové z roku 1946 (psané průběžně od roku 1938) zůstanou obecně vzato pouhým dobovým dokladem básníkova rozhořčení nad aktuální situací země (pokud ovšem vím, občansky se do odboje nijak nezapojil), leckdy bezmála nechtěně komickým, jako když se v závěrečné velkopáteční takřka meditaci náhle vynoří partyzáni.

Výše vyřčené samozřejmě může být pod vlivem určitého předporozumění (jak se ukazuje, poněkud falešného), s nímž jsem se ke Křičkovu dílu vracel, mé preference pak bezpochyby ovlivnil můj čím dál větší zájem o problematiku provázanosti lyriky a konkrétní prostorové, krajinné a vizuální zkušenosti, vztahu identity, domova a tvorby. A toho, že jsem tyto parametry našel v Křičkově díle mnohem míň a slaběji, než jsem očekával. Nerad bych, aby to kohokoli odradilo; Křičkovy básně si zaslouží, aby si je každý zájemce třeba jen na základě tohoto útlého výboru prošel a zhodnotil sám. Na přilákanou níže přepisuju jednu z lepších básní ze Šípkového keře:

PODZIMNÍ MOTIV

Myslím na podzimní sychravý den,
jak bývají u nás v horách.
Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem
déšť klepe na spuštěných storách.

Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit,
trochu se potoulat s druhem.
V poli je smutno, pusto a klid.
Les rychtářův obejdeš kruhem,

z kopce se rozhlédneš do čtyř stran,
na mlhu nad řekou dole,
na zetlelé listí, hejno vran,
jež na mokré snáší se pole.

A podvečer přijde. Pojednou
slunce vysvitlo mrakem.
Tak ticho je. Večerní krajinou
zdiveným bloudíš zrakem,

zříš, oddaně k nebi mlčící kraj
zrosenou dívá se tváří,
zříš, zalilo zbožně stojící háj
vroucnou, laskavou září.

Krůpěje dešťové na listech
jak tiché lesknou se slzy,
vždyť tuší křovina, lístek i mech,
že zajde, že odejde brzy,

že nadchází noc, že nebude hřát
již milé. I srdce tvé ví to.
A všecko máš náhle tak hluboce rád,
a všeho je líto, tak líto,

té lásky, že přišla, žel, pozdě tak,
že krátce tak bylo žíti.
A naposled děkuje srdce i zrak...
Je nutno jíti...