Škoda že tu nejsi se mnou přehled

14.08.2020

Skvělé, silné čtení s těžko pojmenovatelným účinkem - je to smutek, dojetí, úleva? - Zpráva o ztrátě jistot na několik způsobů, o útěcích, které znamenají záchranu, o smrti blízkých, s níž se počítá, ale s jejíž podobou se těžko smířit (sebevražda otce, po níž zůstává jen malá díra v pětisetletém dubu; zabití bratra, který zmizel do armády před umíráním starého světa; a pozor - zabití nemocného psa mnohé startuje), o ztrátě domova, jehož se vzdáváme, ať už ho prodáváme nebo prostě opouštíme (do které kategorie spadá výměna upadajících farem za vlastnictví tábora karavanů u moře?), o nevyslovené a nevyslovitelné lásce, o slzách, které nevidí ani svět, ani ti nejbližší - a o tom, jak málo stačí ke štěstí i k smrti. Příběh Jacka a Ellie je ve své jednoduchosti strhující (on odjíždí pohřbít bratra padlého v Íráku do rodného kraje, ona s ním odmítne jet, v odloučení oba bilancují a málem to dopadne sakra špatně), to podstatné se odehrává skrze výlety do minulosti a mezi řádky a závěrečná část je jednoduše řečeno geniální, včetně napětí do posledních řádků... A zároveň zpráva o neveselém přelomu tisíciletí v Anglii, v jejímž rámci je metaforou nejen cesta, nejen krajina, ale i ta nemoc šílených krav, která má přitom velmi konkrétní projevy a důsledky... Dvě věci: 1. Myslela jsem, že "repatriace" se týká jen živých - a že jde o násilné navrácení do vlasti. Zjevně nikoli, tady se vrací mrtvý. A scéna pohřbu patří mezi "nejnormálnější". 2. Graham Swift píše čím dál vybroušenější. Mezi jeho romány, a přečetla jsem všechny do češtiny přeložené, patří tento mezi top.